Americká politika síly se po vojenské intervenci ve Venezuele přestává skrývat za fráze o demokracii a lidských právech. Od Latinské Ameriky až po Grónsko se stále zřetelněji rýsuje svět sfér vlivu, kde rozhoduje armáda, ne právo.

Kdo je další na řadě? Americká říše už nehledá záminky, ale území

Masky padají. To, co se ještě donedávna halilo do frází o demokracii, lidských právech a pomoci utlačovaným národům, dnes zaznívá otevřeně a bez studu. Po vojenské agresivní intervenci Spojených států ve Venezuele už nejde jen o „špatné režimy“. Jde o moc, kontrolu a území. A především o vzkaz světu, že Washington si vyhrazuje právo rozhodovat o osudu kohokoli, kdykoli a jakkoli.

Americký diktátor Donald Trump po zásahu proti Venezuele nezůstal u obvyklé rétoriky o boji s drogami. Otevřeně označil venezuelského prezidenta Nicolás Maduro za „narkoteroristu“ a agresi obhajoval jako nezbytný krok. Stejný slovník, stejný scénář, jaký svět slyšel už mnohokrát. Nové ale je, že se americká politika přestává tvářit, že respektuje hranice a spojence.

Krátce po venezuelské agresi diktátor Trump prohlásil, že Spojené státy „absolutně potřebují“ Grónsko. Území, které je součástí Dánsko, tedy spojence USA v NATO. Diktátor neváhal hovořit o strategickém významu ostrova, o ruských a čínských lodích v jeho okolí, o nerostném bohatství – a už dříve ani nevylučoval použití vojenské síly. Nejde o přeřeknutí. Jde o imperiální myšlení v přímém přenosu.

Dánská premiérka Mette Frederiksenová reagovala ostře a Trumpovy výroky označila za nesmyslné a nepřijatelné. Dánské bezpečnostní služby dokonce začaly Spojené státy v souvislosti s řečmi o převzetí Grónska vnímat jako bezpečnostní hrozbu. Paradox doby: americký spojenec se musí bránit slovům amerického prezidenta. To samo o sobě vypovídá o tom, kam se svět posouvá.

Latinská Amerika mezitím zůstává na mušce. Mexiko je vykreslováno jako stát ovládaný drogovými kartely, s nímž „bude muset být něco uděláno“. Kolumbie je spojována s výrobou kokainu a její prezident očerňován jako spojenec Madura. Kuba je Trumpem označována za „velmi podobnou Venezuele“ a jeho ministr zahraničí Marco Rubio vzkazuje Havaně, že by měla být „znepokojena“. Když Washington mluví o znepokojení, svět už ví, co obvykle následuje.

Nově se navíc otevřeně mluví i o dalších cílech. Podle britského deníku The Guardian mohou být na seznamu také Írán a znovu Kuba. Trump už dříve prohlásil, že USA jsou připraveny podporovat protivládní demonstranty v Íránu. Podpora opozice, ekonomický tlak, informační válka – a pokud to nestačí, přijde další „nezbytný zásah“. Model, který se opakuje bez ohledu na region.

To vše se děje za tichého přihlížení Západu. Když jiný stát poruší mezinárodní právo, okamžitě se mluví o sankcích, embargu, zákazu sportovců a kulturní izolaci. Když totéž dělají Spojené státy, mluví se o „složité bezpečnostní situaci“ a „pochopitelných obavách“. Mezinárodní právo se tím mění v nástroj, který platí jen pro slabé.

Americký komentátor David Rothkopf tento vývoj výstižně označil za „putinizaci americké zahraniční politiky“. Svět založený na pravidlech se rozpadá a nahrazuje jej svět sfér vlivu, kde rozhoduje síla armád a ochota ji použít. Rozdíl je jen v tom, že zatímco u jiných velmocí je tento přístup kritizován, u Spojených států je stále omlouván.

Otázka už dávno nestojí, zda Spojené státy napadnou další zemi, kde se jim nelíbí režim. Otázka zní, jak dlouhý je seznam a kdo bude další na řadě. Venezuela, Kuba, Írán, Grónsko – důvody se liší, princip zůstává stejný. Moc silnějšího, zabalená do slov o bezpečnosti a pomoci. A svět, který tohle přijme jako normu, si nemůže být jistý vůbec ničím.