BIS ruská stopa nevyšla – slovenské úřady odmítly potvrdit informace české kontrarozvědky a spor mezi partnery přerostl v politické obvinění.

Mezinárodní zásah, domácí hádka

Zásah, při kterém byl na Ukrajině zadržen mladý muž podezřelý z loňských výhrůžných e-mailů stovkám škol, měl být příkladem spolupráce bezpečnostních složek. Místo toho se změnil v mezivládní roztržku. Česká BIS označila jako pravděpodobného zadavatele ruského aktéra. Slovenská strana naopak odmítla zveřejnit neprokázané hypotézy a varovala před politizací případu.

Podle slovenského ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka některá česká vyjádření „ohrožují vyšetřování“ a jsou vedena spíše snahou o domácí politické zviditelnění než o skutečné odhalení pravdy. Výrok BIS, že „s největší pravděpodobností“ šlo o ruské financování, slovenská strana nechtěla komentovat – nikoliv z loajality k Moskvě, ale kvůli absenci konkrétních důkazů.

Když hypotéza nestačí: slovenský důraz na právní jistotu

Zatímco v Česku se o „ruské stopě“ mluví jako o faktu, slovenské bezpečnostní složky – včetně civilní tajné služby SIS – upozorňují, že podobné závěry nejsou v této fázi vyšetřování možné. Slovenská policie i ministr vnitra označili zveřejnění spekulací za neprofesionální. Slovenský postoj je podle jejich slov motivován snahou nezničit vyšetřovací cestu tím, že se informace stanou předmětem mediálních a politických přestřelek.

Místopředseda slovenské sněmovny Tibor Gašpar dokonce obvinil BIS z účelového zakrývání skutečnosti, že pachatel je Ukrajinec – prý aby to „nezapadlo do oficiální narace“. A europoslanec Erik Kaliňák otevřeně označil šéfa BIS Koudelku za „klauna, který používá tajnou službu k politickému marketingu“.

Česká rozladěnost, aneb PR místo bezpečnosti?

Česká strana reagovala podrážděně. Policie ČR označila zásah za svou dominantní zásluhu a vedení BIS zveřejnilo informaci o ruském pozadí téměř souběžně se slovenským oznámením o dopadení. Právě to slovenské politiky rozlítilo – podle nich totiž Česko porušilo nepsanou dohodu o komunikační koordinaci a jednalo jednostranně.

Nabízí se otázka: nešlo v českém případě více o snahu „prodat“ úspěch vlastní kontrarozvědky veřejnosti než o skutečný mezinárodní výsledek? Česká BIS byla první, kdo medializoval spekulaci o ruském vlivu – a to bez koordinace s Eurojustem nebo ukrajinskou stranou, která podle slovenského ministra dokonce žádala zdrženlivost.

Mediální přestřelka místo diskretní spolupráce

Celý případ ukázal hlubší problém – bezpečnostní spolupráce se stává rukojmím politiky. A obě strany nesou díl odpovědnosti. Slovensko možná skutečně mlčí příliš, ale Česko mluví zbytečně moc – a často bez důkazů. Výrok o ruské stopě „s vysokou pravděpodobností“ zní dobře do médií, ale v právní rovině je jen spekulací. Slovenská výtka, že BIS svými výstupy komplikuje vyšetřování a polarizuje společnost, není bezdůvodná.

Není vyloučeno, že se česká strana uchyluje k symbolické rétorice ve snaze potvrdit svou věrohodnost před blížícími se volbami, zatímco slovenská vláda se obává dalšího zostření vztahů s Moskvou, jež by mohlo mít ekonomické dopady.

Zničená důvěra – nebo konečně otevřený střet?

Ať už se pravda o motivaci aktérů ukáže jakákoliv, jedna věc je jistá: vzájemná důvěra mezi českou a slovenskou bezpečnostní komunitou utrpěla. Odborníci varují, že podobné roztržky mohou paralyzovat další spolupráci. BIS si sice může gratulovat k úspěchu v mediálním prostoru, ale otázkou zůstává, zda neohrozila dlouhodobé vztahy s partnery a samotný výsledek vyšetřování.

Zatímco čeští politici se bijí za „ruskou stopu“, jejich slovenští kolegové zůstávají u zdrženlivého pragmatismu. Možná by ale stálo za to si přiznat, že v citlivých bezpečnostních případech není prostor pro PR přestřelky ani politické zkratky – ať už v Bratislavě, nebo v Praze.