Komentáře
Turek zůstal sedět. Mainstream zuří kvůli „neúctě“ k Pavlovi
Filip Turek ve Sněmovně nevstal a nezatleskal prezidentovi Pavlovi. Z drobného gesta vznikla mediální hysterie. Proč část novinářů požaduje povinný potlesk pro hlavu státu?
Povinný potlesk pro prezidenta? Případ Filipa Turka a nervózní mediální moralisté
Prezident Petr Pavel vystoupil na schůzi Poslanecké sněmovny s projevem, který vyvolal nejen politické reakce, ale i mediální bouři kolem poslance Filipa Turka.
V Poslanecké sněmovně se odehrála scéna, která by v normální demokracii sotva vyvolala větší pozornost. Poslanec Filip Turek při příchodu prezidenta Petra Pavla nevstal. Zůstal sedět. Po projevu nezatleskal. A když prezident opouštěl sál, zůstal sedět znovu.
Jinými slovy – odmítl sehrát povinné divadlo.
A právě to se ukázalo být pro část českého mediálního mainstreamu téměř nesnesitelné. Titulky okamžitě začaly mluvit o „totální neúctě“ k prezidentovi, o drzosti a hulvátství. Jeden z článků dokonce zdůrazňoval, že Turek byl „jediný, kdo nevstal“, a že tím údajně demonstroval uraženost vůči prezidentovi.
V mediálním světě, kde se běžně tolerují daleko větší excesy, se najednou z obyčejného sezení stal téměř státní zločin.
Úcta se nedá přikázat
Je zvláštní sledovat, jak se část novinářů snaží veřejnosti vysvětlit, že úcta k prezidentovi se má projevovat podle přesného scénáře. Vstát. Tleskat. Usmívat se. Ideálně třikrát.
Jenže úcta není povinný tělocvik.
Úcta není úkon, který lze předepsat protokolem nebo mediálním komentářem. Je to přirozený důsledek respektu. A pokud respekt chybí, žádný protokol ho nevynutí.
A právě tady se dostáváme k podstatě celé věci. Prezident Petr Pavel si totiž část politické scény znepřátelil sám – a to v momentě, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem navrženým premiérem. Kritici dlouhodobě tvrdí, že tím překročil svou ústavní roli a začal posuzovat vhodnost kandidátů podle vlastního politického názoru.
Jinými slovy – z arbitra se stal hráč - vůdce opozice.
A jakmile se prezident rozhodne vstoupit do politického konfliktu, musí počítat s tím, že část politiků ho přestane brát jako nestrannou autoritu. Pak už nelze očekávat, že všichni poslušně vyskočí ze židle při každém jeho kroku.
Projev prezidenta nebo prezentace zbrojařů?
Samotný prezidentův projev ve Sněmovně měl být podle oficiálního výkladu výzvou k jednotě a spolupráci. Zároveň však obsahoval velmi silný apel na další zvyšování výdajů na obranu a bezpečnost. Prezident zdůraznil, že neexistuje jediný ospravedlnitelný důvod pro stagnaci těchto výdajů.
Pro jedny je to realistická reakce na světovou situaci.
Pro jiné to znělo spíše jako prezentace, kterou by si bez větších úprav mohl odnést lobbista zbrojního průmyslu.
A právě to je moment, který v českých médiích téměř nezazněl. Zatímco se řešilo, kdo stál a kdo seděl, o obsahu prezidentova projevu se mluvilo podstatně méně.
Rudé právo jako historická připomínka
Další mediální hysterie se rozpoutala kolem momentu, kdy ministr zahraničí Petr Macinka během projevu listoval starým výtiskem Rudého práva. Tento deník byl v minulosti ústředním tiskovým orgánem KSČ a jeho symbolika je zřejmá.
Pro komentátora Pavla Šmejkala z portálu Forum24 to byla okamžitě důkaz „politické nezralosti“. Sarkasticky poznamenal, že ministerstvo zahraničí není „divadelní klub ani konkurz do Televarieté“.
Zajímavé.
Když politici dělají demonstrativní performanci ve prospěch liberálních témat, bývá to v médiích označováno za kreativní protest. Když někdo použije ironickou historickou narážku směrem k prezidentovi s komunistickou minulostí, je z toho náhle „estráda“.
A člověk si nemůže nevšimnout ještě jedné drobnosti. Když poslanci Pirátů nedávno chodili celý den po Sněmovně pozpátku jako raci, aby upozornili na údajný „návrat do minulosti“, žádné moralizující komentáře o Televarieté tehdy zaznamenány nebyly.
Zřejmě šlo o jiný druh humoru.
Nerozborné přátelství – jen jiným směrem
Macinkovo listování Rudým právem přitom připomnělo ještě jednu věc. Staré normalizační titulky byly plné frází o „nerozborném přátelství se Sovětským svazem“.
Dnešní politická rétorika sice mluví o jiných partnerech, ale struktura vět je někdy překvapivě podobná. Dnes slyšíme o „nerozborném spojenectví“ s Evropskou unií nebo NATO.
Historie se samozřejmě neopakuje doslova.
Ale některé věty znějí až podezřele povědomě.
Válka mezi Hradem a Motoristy
Je také dobré připomenout, že spor mezi prezidentem a hnutím Motoristé není žádnou náhlou epizodou. Je to dlouhodobý konflikt. Bezpečnostní analytik Andor Šándor dokonce upozornil, že Motoristé prezidentovi „neodpustí Turka“ a budou ho napadat tam, kde je nejslabší.
Jinými slovy – politická válka byla vyhlášena už dávno.
Motoristé otevřeně říkají, že prezidenta budou ignorovat. Prezident zase dal jasně najevo, že jejich kandidát pro něj není přijatelný.
A v takové situaci se opravdu není čemu divit, že někdo ve Sněmovně zůstane sedět.
Problém není Turek. Problém je neposlušnost
Celá mediální hysterie tak ve skutečnosti vypovídá o něčem jiném než o Filipu Turkovi. Vypovídá o tom, jak moc část mediálního prostředí potřebuje jednotný rituál loajality.
Prezident přijde. Všichni vstát. Všichni tleskat. Všichni se tvářit, že vše je v naprostém pořádku.
A když někdo tento rituál naruší, musí být okamžitě označen za hulváta.
Jenže demokracie není estráda s povinným potleskem.
A pokud se někdo pohoršuje nad tím, že poslanec zůstal sedět, možná by stálo za to položit si jednoduchou otázku:
Není větším problémem to, když se ve jménu „politické kultury“ začne vyžadovat poslušnost?
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
237 krát
