Komentáře
Venezuela napadená americkým agresorem
Venezuela se stala cílem amerického vojenského zásahu a únosu prezidenta. Sankce, embarga ani morální hysterie se ale nekonají. Proč je agrese problém jen tehdy, když ji páchá někdo jiný?
Zatímco u jiných konfliktů stačilo vyslovit slovo „agrese“ a spustila se mediální a politická hysterie, v případě Venezuely nastalo trapné ticho. Spojené státy napadly suverénní stát, provedly vojenský zásah a unesly jeho prezidenta. Fakta jsou jasná, neoddiskutovatelná, veřejně přiznaná. Přesto se nesmí říct to podstatné. Že jde o agresi. Protože agresor tentokrát není nepřítel, ale patron.
Kde jsou sankce? Kde je embargo?
Kde jsou výzvy k uvalení embarga na Spojené státy? Kde jsou titulky o nutnosti „zastavit amerického agresora“? Kde jsou sankční balíčky, zmrazování účtů, výzvy k odpojení USA od mezinárodních struktur? Nikde. Absolutně nikde. Přitom právě toto byl standardní manuál, který byl bez zaváhání aplikován jinde.
Tady se však nehodí. Tady by sankce znamenaly konflikt s realitou moci. A tak se místo práva volí zbabělost.
Sport, kultura a kolektivní vina jen pro vyvolené
Američtí sportovci dál soutěží. Americké vlajky dál vlají na stadionech. Američtí umělci nejsou rušeni, bojkotováni ani vylučováni. Kolektivní vina, která byla ještě včera vydávána za morální povinnost, dnes neexistuje. Zázračně zmizela.
Ukazuje se, že nešlo o princip, ale o záminku. Nešlo o sport, ale o demonstraci loajality. Když páchá agresi Washington, sport má zůstat „apolitický“. Když páchá agresi někdo jiný, sport se mění v nástroj trestu.
Mainstream jako výrobna omluv
Místo odsudků slyšíme omluvy. Ne otevřené, ne přiznané, ale o to jedovatější. „Ano, nebylo to ideální,“ zazní. A pak přijde to kouzelné „ale“. Ale Maduro. Ale stabilita. Ale region. Ale demokracie. Ale bezpečnost.
Toto „ale“ je nejnebezpečnější slovo současné žurnalistiky. Je to slovo, kterým se omlouvá agrese. Slovo, kterým se legitimizuje násilí. Slovo, kterým se popravuje mezinárodní právo bez toho, aby se to muselo říct nahlas.
„Zůstaneme, dokud zajistíme správné převzetí moci“
A pak přijde výrok, který by měl otřást každým, kdo si ještě hraje na obránce demokracie. Americký prezident otevřeně prohlašuje: „Ve Venezuele zůstaneme do té chvíle, dokud nezajistíme bezpečné převzetí moci.“ A dodává: „Zůstaneme tam do té doby, než dojde k tomu správnému převzetí moci.“
To už není ani agrese. To je otevřený kolonialismus. To je přímé přiznání, že Spojené státy si osobují právo rozhodovat o tom, kdo smí vládnout v cizí zemi. Jakým právem? Na základě jakého mandátu? Podle jakých pravidel?
Kdyby tato slova pronesl Vladimir Putin, evropské elity by propadly hysterii. Pětidemolice by mluvila o nové okupaci Evropy, návratu imperialismu a ohrožení světového řádu. Z úst Washingtonu jsou tatáž slova přijímána jako „tvrdé, ale nutné“.
Mlčení jako forma spoluúčasti
A pak je tu česká politická scéna. Jinak hlasitá, moralizující, poučující. Dnes tichá. Mlčí ti, kteří si jinak zakládají na hodnotách. Mlčí ti, kteří jindy rozdávají lekce z demokracie. Mlčí europoslanci i političtí nováčci, kteří se rádi prezentují jako svědomí Evropy.
Toto mlčení není neutrální. Je to souhlas. Je to přijetí pravidla, že právo platí jen pro slabé. Že agresor je problém pouze tehdy, pokud není náš.
Konec iluze
Venezuela dnes není okrajový případ. Je to bod zlomu. Okamžik, kdy se definitivně bortí iluze hodnotové politiky. Ukazuje se, že řeči o mezinárodním právu byly jen nástrojem nátlaku, nikoli skutečnou zásadou. Že agresi lze omluvit, pokud ji páchá správná moc. A že morálka v geopolitice není pravidlem, ale dekorací.
Kdo to dnes odmítá vidět, nebrání hodnoty. Brání lež. A Venezuela je jen další zemí, na které je tato lež demonstrována v plné nahotě.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
116 krát
