Události ve Venezuele znovu v plné nahotě ukázaly, že když jde o ropu, demokracie jde stranou. Příběh Venezuely není výjimkou ani excesem, ale dalším potvrzením toho, jak rychle mizí řeči o hodnotách, lidských právech a mezinárodním právu ve chvíli, kdy se ve hře objeví strategická surovina. Zůstává holý mocenský zájem, který si bere, co potřebuje, a teprve dodatečně k tomu hledá morální zdůvodnění.

Nejde o drogy ani o demokracii. Jde o ropu – a o puč

Události ve Venezuele znovu v plné nahotě ukázaly pravou tvář kapitalismu a imperialismu v praxi. Jakmile se ve hře objeví strategická surovina, mizí řeči o hodnotách, lidských právech a demokracii. Zůstává holý mocenský zájem, který si bere, co potřebuje, a teprve dodatečně k tomu hledá morální zdůvodnění. Venezuela se v tomto smyslu nestala výjimkou, ale dalším potvrzením dlouhodobého vzorce chování.

Oficiální rétorika Spojených států i jejich spojenců hovoří o boji proti narkotikům, o nutnosti stabilizovat region a o ochraně obyvatel před autoritářským režimem. Jenže při bližším pohledu se tyto argumenty rozpadají. Skutečným jádrem problému nejsou drogové kartely ani údajná starost o demokracii, ale ropa. Největší potvrzené zásoby na světě, které se nacházejí pod venezuelskou půdou, představují pro globální kapitál lákavou kořist, již nelze nechat mimo kontrolu.

Tuto skutečnost ostatně ani sami američtí představitelé nikdy důsledně neskrývali. Donald Trump opakovaně otevřeně mluvil o tom, že Spojené státy chtějí „zpět svou ropu“, kterou jim Venezuela údajně vzala. Takové výroky nelze brát jako náhodné. Jsou přiznáním imperiální logiky, podle níž přírodní bohatství cizího státu není chápáno jako suverénní majetek jeho obyvatel, ale jako strategický zdroj, na který má velmoc nárok.

Zadržením Nicolás Maduro se přitom nic zásadního nekončí. Naopak se otevírá nová fáze konfliktu, v níž se stále zřetelněji rýsuje snaha o převzetí moci bez voleb. Opozice, podporovaná Spojenými státy, dává najevo ochotu ujmout se vlády bez demokratického mandátu, bez respektu k ústavním procedurám a bez souhlasu voličů. To už není demokratická změna režimu, ale puč – jen zabalený do slovníku „mezinárodního společenství“ a „nutných kroků k obnově pořádku“.

Kapitalismus v imperiální podobě zde funguje přesně tak, jak jej známe z minulosti. Stát, který odmítne otevřít své zdroje zahraničnímu kapitálu, je okamžitě označen za problém. Jeho vláda je delegitimizována, jeho ekonomické potíže zveličovány a jeho obyvatelé líčeni jako oběti, které je třeba „zachránit“. Ve skutečnosti se však neodstraňuje diktatura, ale překážka v přístupu k ropě, plynu a dalším strategickým surovinám.

V tomto světle je obzvlášť výmluvná reakce české politické scény. Zatímco v jiných konfliktech zaznívají silná slova o agresi, porušení mezinárodního práva a nutnosti postavit viníky před mezinárodní soud, v případě Venezuely se rozhostilo ticho. Ani Danuše Nerudová, ani Tomáš Zdechovský, kteří jinak patří k nejhlasitějším moralistům české politiky, necítí potřebu mluvit o americké agresi, o porušení suverenity cizího státu či o nelegitimním převzetí moci bez voleb. Mlčení se zde stává politickým postojem samo o sobě.

Stejně selektivní je i přístup českých médií. Namísto ostrých komentářů a hodnotících soudů převažují popisné texty, které se vracejí k vnitřním problémům Venezuely, k selháním minulých vlád a k ekonomickému úpadku země. To vše bez jasného pojmenování toho, co se odehrálo nyní. O americké agresi, o pošlapání mezinárodního práva a o zásahu do suverenity státu se prakticky nemluví. Jako by se redakce bály použít stejný slovník, který běžně nasazují jinde.

Kontrast s tím, jak tvrdě a bez zaváhání jsou v českém mediálním prostoru hodnoceny kroky Ruska a osobně Vladimir Putin, je přitom do očí bijící. Tam, kde se okamžitě hovoří o agresi, válečných zločinech a mezinárodních tribunálech, se v případě Spojených států volí opatrnost, mlčení nebo pouhý popis událostí bez morálního rámce. Ne proto, že by šlo o méně závažné porušení mezinárodních norem, ale proto, že pachatelem je „správná“ mocnost.

Venezuela tak dnes není jen příběhem jedné země v krizi. Je zrcadlem systému, který je ochoten obětovat demokracii, suverenitu i stabilitu milionů lidí ve jménu kontroly nad zdroji. A také zrcadlem pokrytectví politických elit a médií, která uplatňují hodnoty pouze selektivně. Pokud se agresi říká agrese jen tehdy, když ji páchá geopolitický protivník, pak nejde o obranu mezinárodního práva, ale o jeho cynické zneužívání. A právě to je na celém příběhu možná nejnebezpečnější.