Komentáře
Vondra uraženě utekl ze studia.
Europoslanec Alexandr Vondra opustil během televizní debaty studio poté, co zazněly názory, se kterými nesouhlasil. Jeho demonstrativní odchod vyvolal otázky, zda jsou někteří politici ještě schopni vést skutečnou diskusi.
Politická debata má být místem střetu názorů. Prostorem, kde se argumenty potkávají, kříží a někdy i tvrdě narážejí. Jenže existuje i jiný přístup. Přístup, kdy se politik rozhodne, že místo diskuse zvolí elegantní taktický manévr známý z dětských hřišť: uražený odchod.
Přesně takový moment předvedl český europoslanec Alexandr Vondra během televizní debaty na slovenské stanici TA3, kde se střetl s europoslancem Ľubošem Blahou. Debata o světové politice, konfliktech a geopolitice se postupně vyostřovala, což je v politických diskusích asi tak překvapivé jako déšť v listopadu. V určitém okamžiku však došlo k dramatickému zlomu: Vondra se zvedl a ze studia odešel.
Podle jeho slov totiž „nebude poslouchat tyto kecy“.
Umění demokracie podle Vondry
Tento moment je vlastně docela poučný. Ukazuje totiž novou školu demokracie, kterou by bylo možné nazvat demokracií s tlačítkem vypnout.
Princip je jednoduchý. Dokud ostatní souhlasí, probíhá debata. Jakmile někdo vysloví názor, který nezapadá do správného ideového rámce, přichází fáze druhá: uražené mlčení, případně odchod.
Je to vlastně velmi praktický model. Odpadá nepříjemná nutnost reagovat na argumenty, vysvětlovat vlastní postoje nebo dokonce připustit, že svět je o něco složitější než jednoduché politické slogany.
Stačí vstát a odejít.
Politická diskuse jako klub přikyvovačů
Z celé situace vyplývá jeden pozoruhodný poznatek. Někteří politici totiž zjevně považují diskusi za prostor, kde by ostatní měli především potvrzovat jejich vlastní názory.
Pokud se tak neděje, nastává problém.
Debata přestává být dialogem a stává se nepříjemnou zkušeností, kterou je třeba rychle ukončit. V takové chvíli je samozřejmě mnohem jednodušší odejít, než riskovat, že někdo vysloví myšlenku, která by mohla narušit ideologickou komfortní zónu.
A tak jsme byli svědky zvláštního politického paradoxu: zkušený politik s desítkami let v politice se rozhodl vyřešit spor stejnou metodou, jakou používají děti, když se jim přestane líbit hra.
Když argumenty bolí víc než mikrofony
Vondra svůj odchod vysvětloval tím, že podobné výroky „nemá zapotřebí poslouchat“. Tato věta je možná ještě zajímavější než samotný odchod.
Politik, který se pohybuje v prostředí veřejné politiky, médií a parlamentních střetů, totiž najednou zjišťuje, že slyšet názor druhé strany je nepříjemné.
To je poněkud zvláštní zjištění pro člověka, který reprezentuje zemi v Evropském parlamentu – místě, kde se střetávají stovky politiků s diametrálně odlišnými názory.
Pokud by se stejná metoda začala používat i tam, mohlo by to vypadat asi takto: každé hlasování by začalo debatou a skončilo hromadným odchodem poloviny sálu.
Evropský parlament by se tak změnil v něco mezi revolvingovými dveřmi a čekárnou na nádraží.
Politická kultura ve stylu „já mám pravdu a odcházím“
Celý incident ale není jen drobnou televizní epizodou. Je také ilustrací širšího problému dnešní politiky.
Schopnost naslouchat jiným názorům se totiž postupně vytrácí. Diskuse se mění v ideologické zákopy, kde každá strana slyší pouze vlastní ozvěnu.
A když někdo tu ozvěnu naruší, nastává rozhořčení.
Vondrova demonstrativní procházka ze studia tak vlastně symbolizuje jeden z největších paradoxů současné politické kultury: politici často mluví o demokracii, pluralitě a dialogu – ale jakmile dojde na skutečný střet názorů, mnozí z nich dávají přednost rychlému ústupu.
Politický exit jako nová disciplína
Je tedy možné, že jsme byli svědky zrodu nové politické disciplíny. Vedle debat, tiskových konferencí a parlamentních interpelací by se mohla objevit i soutěž v kategorii nejrychlejší odchod ze studia.
Pravidla by byla jednoduchá. Politik by vstoupil do debaty, vyslechl první nesouhlasný názor a poté by měl za úkol opustit studio co nejdramatičtějším způsobem.
Body by se udělovaly za výraz uražené důstojnosti, teatrální gesto rukou a samozřejmě za závěrečnou větu o tom, že „tohle nemá zapotřebí poslouchat“.
V této disciplíně by měl Alexandr Vondra rozhodně slušnou šanci na medaili.
A možná i na zlato.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
195 krát
