Komentáře
Americké intervence v Latinské Americe: Staré způsoby jsou zpět
Americké intervence v Latinské Americe nejsou jen kapitolou studené války. Historie zásahů Spojených států ukazuje, že změny režimů, politický nátlak i skryté operace se od Guatemaly přes Chile až po dnešní Venezuelu znovu vracejí.
Když se v médiích znovu objevují zprávy o snahách Washingtonu „řešit“ politickou situaci v Latinské Americe, nelze se ubránit pocitu déjà vu. Jako by se Spojené státy po dekádách verbálního důrazu na demokracii, lidská práva a mezinárodní řád vracely k osvědčeným postupům studené války. Ke změnám režimů, zákulisním operacím a otevřeným či skrytým zásahům do vnitřních záležitostí suverénních států.
Historie přitom nabízí až nepříjemně dlouhý seznam případů, kdy se USA rozhodly, že demokratická volba obyvatel jiné země neodpovídá jejich strategickým či ekonomickým zájmům.
Guatemala 1954: začátek vzorce
V Guatemale byl v roce 1954 svržen demokraticky zvolený prezident Jacobo Árbenz. Oficiálním důvodem byla hrozba komunismu, skutečným spouštěčem však byla pozemková reforma ohrožující zájmy americké společnosti United Fruit Company. Převrat připravený a financovaný z Washingtonu se stal šablonou pro další zásahy – kombinací psychologických operací, tlaku elit a řízené destabilizace. Přiznání role CIA přišlo až o desítky let později, kdy už byly následky pro zemi dávno nevratné.
Dominikánská republika 1965: tanky místo voleb
O deset let později sáhly USA rovnou k přímé vojenské intervenci. Do Dominikánské republiky bylo vysláno přes dvacet tisíc vojáků, aby zabránili návratu svrženého prezidenta Juana Bosche. Výsledkem byly zmanipulované volby, represe a další prohloubení nedůvěry Latinské Ameriky vůči severnímu „ochránci demokracie“.
Čtěte také
Chile 1973: demokracie jen pokud vyhovuje
Pád chilského prezidenta Salvadora Allendeho patří k nejcitovanějším případům amerického zasahování. Ještě před jeho zvolením probíhaly rozsáhlé tajné operace, po roce 1970 pak masivní financování opozice a spolupráce s armádou. Výsledek? Sedmnáct let diktatury Augusta Pinocheta, tisíce politických vězňů, mučení a zmizení. Cena za „stabilitu“ byla zaplacena lidskými životy.
Když převrat nevyjde: Kuba a Nikaragua
Ne všechny pokusy však skončily úspěchem. Invaze v Zátoce sviní v roce 1961 skončila fiaskem a posílila pozici Fidela Castra. Následovala léta sabotáží a operací zaměřených na destabilizaci Kuby, které svět přivedly až na pokraj jaderné války.
V Nikaragui pak podpora ozbrojených kontrarevolučních jednotek proti sandinistické vládě vyústila v krvavou občanskou válku a skandál Iran-Contra. Ani zde se však nepodařilo dosáhnout deklarovaného cíle – politického zlomu podle amerických představ.
Starý scénář v novém balení
Současné debaty o Venezuele a osobě prezidenta Nicoláse Madura proto nelze číst izolovaně. Zapadají do dlouhé linie americké politiky, která sice mění slovník, ale nikoli podstatu. Zatímco oficiální rétorika mluví o obraně demokracie, praktické kroky často připomínají éru, kdy bylo Latinské Americe jasně sděleno, že její suverenita končí tam, kde začínají zájmy Washingtonu.
Otázka dnes nezní, zda jsou tyto „staré způsoby“ zpět. Spíše zda si svět – poučený historií Guatemaly, Chile či Nikaraguy – dokáže přiznat, že se nikdy úplně nevytratily. A zda je ještě ochoten přijímat morální lekce od mocnosti, která sama opakovaně ukázala, že demokracie je pro ni hodnotou jen tehdy, když neklade odpor.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
166 krát
