Americký útok na Venezuelu odhalil nepohodlnou pravdu o české politice. Když je agresorem spojenec, slova o mezinárodním právu a hodnotách náhle mizí. Mlčení, opatrnost a otevřená podpora nahrazují zásady, které jindy platí bez výjimky.

Když mlčí Praha, mluví Washington

Americký útok na Venezuelu proběhl – a česká politická scéna zůstala potichu. Žádný poplach, žádné rozhořčení, žádné moralizování. Ticho, které bije do očí. V zemi, kde se jinak slovo „agrese“ používá s železnou pravidelností, se najednou zapomnělo mluvit. Důvod je prostý: agresor tentokrát nenosí nálepku nepřítele. Je to spojenec.

Dvojí metr v přímém přenosu

To, co by jindy vyvolalo lavinu odsudků, sankcí a hodnotových prohlášení, je dnes zlehčeno jedním slovem – „nestandardní“. Přesně tak americký útok popsal Karel Havlíček z hnutí ANO v pořadu Otázky Václava Moravce. Nestandardní, ale správný. Nestandardní, ale hodný podpory. Česká republika má podle něj Spojené státy jednoznačně podpořit.

V překladu to znamená jediné: když bombarduje spojenec, je to v pořádku. Mezinárodní právo může stranou, Charta OSN do šuplíku a suverenita cizího státu je jen obtížná drobnost. Hodnoty jsou flexibilní, svědomí selektivní.

Ministerstvo zahraničí: mlčet a tvářit se moudře

Zbytek politické scény se schoval za osvědčené diplomatické mlžení. Ministerstvo zahraničních věcí ČR nabídlo veřejnosti obligátní koktejl frází o dialogu, deeskalaci a nutnosti klidu. O agresi ani slovo. O viníkovi ani náznak. O porušení mezinárodního práva ticho.

A je vlastně jedno, kdo v Černínském paláci právě sedí. Macinka, Lipavský nebo kdokoli další. Systém funguje pořád stejně. Kritizovat se smí jen ti správní. Spojenci mají imunitu. Mlčení se vydává za odpovědnost a alibismus za diplomacii.

Evropská unie: fráze místo odvahy

Kdo čekal, že se ozve Evropská unie, musel být zklamán. Brusel opět předvedl svou specialitu: prázdný slovník bez obsahu. Deeskalace, stabilita, civilisté. Slova, která znějí dobře, ale neříkají nic. Ani slovo o agresi. Ani slovo o sankcích. Ani slovo o odpovědnosti.

Evropská unie tím dává jasně najevo, že mezinárodní právo není závazné pravidlo, ale politický nástroj. Používá se jen tehdy, když se to hodí. Když útočí „naši“, zavládne ticho a rychlá amnézie.

Ticho jako politické rozhodnutí

Mlčení české politické scény není náhoda. Je to vědomé rozhodnutí. Neotevírat téma, které by odhalilo pokrytectví hodnotové politiky. Neptat se, proč jsou jedni trestáni a druzí omlouváni. Nevyrušovat pohodlný obraz světa, kde je vše rozděleno na správné a špatné – bez ohledu na realitu.

Kdyby stejný útok provedl jiný stát, už by se psaly rezoluce, chystaly sankce a mluvilo o ohrožení světového míru. V případě Venezuely se však hodnoty vypnuly. Protože by se muselo říct nepohodlné slovo: agrese.

KSČM: říká nahlas to, co jiní šeptají

Do tohoto ticha zazněl jeden hlas, který se nebál pojmenovat věci pravým jménem. Komunistická strana Čech a Moravy označila americký útok přímo za imperialistickou agresi a postavila se na stranu práva Venezuely na suverenitu a národní sebeurčení.

Ať už má kdokoli ke KSČM jakýkoli vztah, jedno jí nelze upřít: v této otázce nemlží. Nehledá výmluvy. Neptá se, kdo útočí, ale co se stalo. A právě to je pro mnohé nepohodlné.

Pravda, která se nehodí

Americký útok na Venezuelu je testem důvěryhodnosti celé hodnotové politiky Západu. Testem, který česká politická reprezentace i Evropská unie nezvládly. Místo principů přišla loajalita. Místo práva ticho. Místo odvahy fráze.

Nejde jen o Venezuelu. Jde o to, zda ještě platí nějaká pravidla pro všechny, nebo zda už definitivně rozhoduje jen to, kdo je „náš“. A dokud bude agrese tolerována jen proto, že ji páchá spojenec, budou slova o hodnotách znít čím dál prázdněji.