Komentáře
Macron spustil bouři: Nelegální útok? Ano. Viník? Írán
Francouzský prezident Emmanuel Macron přiznal, že vojenský útok na Írán proběhl mimo rámec mezinárodního práva. Přesto však za vzniklou situaci označil jako hlavního viníka právě Teherán. Jak je možné, že se z napadeného stává odpovědný za konflikt?
Z napadeného viník. Nová logika západní politiky
Světová politika se v posledních letech dostává do zvláštní fáze. Základní pravidla, která měla po druhé světové válce chránit státy před agresí, se postupně převracejí naruby. Nejde už o to, kdo útočí a kdo je napaden. Důležitější je, kdo dokáže mediálně vysvětlit, že za útok vlastně může ten, kdo byl zasažen.
Typickým příkladem této obrácené logiky je nedávné vyjádření francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten totiž otevřeně přiznal, že vojenské operace Spojených států a Izraele proti Íránu byly provedeny mimo rámec mezinárodního práva. Zároveň však dodal, že hlavní odpovědnost za vzniklou situaci nese samotný Teherán.
Jinými slovy: útok byl nelegální, ale viníkem je ten, na koho byl veden.
Taková věta by ještě před několika lety působila absurdně. Dnes je však prezentována jako zcela normální součást politického diskurzu.
Propaganda převlečená za diplomacii
Tato argumentace funguje podle jednoduchého schématu. Nejprve se přizná, že něco není v souladu s mezinárodním právem. Tím se vytvoří zdání objektivity a morálního odstupu. Následně se však okamžitě dodá, že skutečný problém leží jinde – u státu, který byl napaden.
Výsledkem je dokonale převrácená realita. Útočník není prezentován jako agresor, ale jako někdo, kdo byl k akci vlastně donucen okolnostmi. A napadený stát? Ten je vykreslen jako hlavní viník celé situace.
Taková rétorika má jediný cíl: uklidnit veřejnost a zároveň ospravedlnit kroky, které by jinak bylo velmi obtížné vysvětlit.
Jak se vyrábí nepřítel
Součástí této strategie je také morální diskreditace protivníka. Macron například v souvislosti se smrtí íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího prohlásil, že historie nikdy nelituje „popravčí svého národa“.
Tento typ výroku má jasnou funkci. Pokud je protivník předem označen za tyrana nebo nepřítele vlastního lidu, pak jakýkoli zásah proti němu začne působit jako téměř legitimní čin. V očích části veřejnosti se z vojenského útoku stává téměř morální povinnost.
A přesně v tom spočívá síla moderní propagandy. Není nutné popírat fakta. Stačí změnit jejich výklad.
Když pravidla přestanou platit
Mezinárodní právo přitom vzniklo právě proto, aby podobné situace řešilo jasně. Pokud jeden stát použije vojenskou sílu proti druhému bez mandátu OSN nebo bez přímé sebeobrany, jedná se o porušení základních pravidel.
Jenže tato pravidla dnes stále častěji slouží jen jako dekorace v politických projevech. V praxi se rozhoduje podle geopolitických zájmů a mediálního rámování.
A tak se může stát, že útok je označen za nelegální, ale viník je hledán jinde. Stačí několik dobře formulovaných vět a veřejnost má dostat pocit, že agresor vlastně jednal z nutnosti.
Svět naruby
Tato logika má však jeden nebezpečný důsledek. Pokud se z napadeného stává viník a z útočníka pouhý „reagující aktér“, pak se samotná pravidla mezinárodního systému postupně rozpadají.
Pak už totiž není důležité, kdo vystřelil první. Důležité je pouze to, kdo dokáže přesvědčivěji vysvětlit, proč to bylo vlastně nevyhnutelné.
A právě v tom spočívá paradox dnešní doby. Politici stále mluví o mezinárodním právu, o pravidlech a hodnotách. Ve skutečnosti však často předvádějí pravý opak – svět, v němž se z oběti stává viník a z agresora obránce.
A veřejnosti se to má vysvětlit jako normální stav věcí.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
168 krát
