Opoziční divadlo kolem Slovenska začalo až teď, po čtyřech letech ticha a pohrdání. Politici, kteří na Slovensko nejezdili, nyní horečně dohánějí vlastní ignoranci.

A pak stačí změna politických poměrů – a jako mávnutím kouzelného proutku se všichni probouzejí do nové reality. Najednou objevili, že Slovensko existuje. Najednou volají, že je potřeba tam cestovat, jednat, vyjednávat. Jako by čtyři roky žili pod kamenem.

Když vyrazil Okamura, opozice spustila panické divadlo

Celé to politické probuzení začalo okamžikem, kdy Okamura oznámil, že míří na Slovensko. A v tu ránu nastal v táboře dnešní opozice nefalšovaný poplach. Ti, kteří tam čtyři roky ani nepáchli, náhle spustili, že „musí jet taky“.

Začala soutěž, kdo se tam dostane dřív a kdo si odnese větší publicitu. Jedni hrdě letí vládním speciálem, druzí teatrálně oznamují, že pojedou vlakem – aby to vypadalo skromně, lidově a morálně. Dokonce se do popředí tlačí dramatický příběh o nákupu jízdenek, jako by šlo o státnické rozhodnutí století.

Je to směšné. Je to průhledné. A hlavně je to celé jen póza.

Diplomacie jako scénář televizní show

Tady už nejde o Slovensko. Tady jde o show. O to, kdo bude vypadat lépe na fotce a kdo si nahoní body u svých voličů. Není to státnická mise – je to reality show přenesená na mezinárodní úroveň.

Kdyby jim o Slovensko opravdu šlo, nemuseli by dnes běhat jako o závod. Měli celé čtyři roky. Čtyři roky jezdit, mluvit, budovat vztahy, udržovat kontinuitu. Místo toho Slovensko ignorovali a chovali se k němu jako k nechtěnému příbuznému, který se připomene jen tehdy, když se to hodí.

Dnes hrají teatrální scény o „povinné reprezentaci“, jako by jim to před pár týdny náhle osvítilo mysl. Ve skutečnosti se snaží jen zakrýt, že zanedbali něco, co se zanedbat nemělo.

Slovensko jako kulisa domácího boje o moc

Každý teď předstírá, že mu jde o česko-slovenské vztahy. Ale všichni víme, že Slovensko je v tom jen kulisou. Domácí strany se perou mezi sebou, kdo bude vypadat jako větší státník, kdo si urve víc mediální pozornosti. Slovensko je jen scéna jejich představení.

Politici, kteří ještě nedávno zavírali dveře delegacím a jezdili sami, teď náhle moralizují o správných postupech. Ti, kteří roky neprojevili jediný skutečný zájem, se dnes dožadují místa v delegaci, protože si uvědomili, že jejich dosavadní ignorace byla chyba.

Ale to je problém celé současné politické garnitury: reagují pozdě, zmateně, s hysterií. A místo práce předvádějí gesta.

Kdyby jim záleželo, nemuseli by dnes uhánět poslední vlak

Celé to jejich divadlo má jeden společný jmenovatel:
strach z ostudy a snaha dohnat zmeškané roky.

Čtyři roky nezájmu nejdou umazat jedním představením na nádraží. Ani jedním odjezdem speciálu. Ani jednou jízdenkou do Bratislavy.

Vlak symbolického česko-slovenského partnerství stojí na kolejích už dlouho. A dnešní opozice k němu přibíhá až ve chvíli, kdy už skoro odjíždí – zadýchaná, zmatená a především zoufale pozdě.

Ve skutečnosti totiž nejde o Slovensko.
Jde o ně samotné.
O jejich image.
O jejich strach z toho, že se bez nich něco stane.

Ale vztahy mezi národy nejsou kulisy. A kdo čtyři roky ignoruje souseda, ten s ním nemůže v pátém roce hrát velkolepé divadlo a čekat potlesk.