Komentáře
Třicet šest let svobody? Spíš třicet šest let nepřetržité adorace jediné události
Třicet šest let svobody se dnes připomíná v českých médiích s takovou intenzitou, že jakákoli jiná historická událost ustupuje do pozadí. Od rána do večera sledujeme pietní přenosy, vzpomínkové pořady a nekonečnou adoraci 17. listopadu 1989, zatímco vznik republiky, osvobození Československa nebo tragický 17. listopad 1939 zůstávají téměř bez povšimnutí.
Den, který přehlušil všechny ostatní
Celý včerejší mediální program se nesl v jediném duchu: 17. listopadu 1989. Veřejnoprávní televize vysílala pietní bloky, rozhovory, pietní akty, archivní sestřihy a moralizující komentáře. Jiné státní svátky — vznik republiky, osvobození Československa či původní 17. listopad 1939 — nedostávají takové pokrytí ani vzdáleně.
Tato jednostrannost dlouhodobě vytváří dojem, že naší moderní historii lze redukovat na jeden příběh. Na událost, která se stala politickým symbolem, ale zároveň i kulturním mýtem, jenž se už nesmí kriticky analyzovat.
Revoluce se vypráví snadno. Realita byla mnohem složitější
V oficiálním výkladu je děj listopadu hladký a přehledný: studenti vyjdou do ulic, policie zasáhne, národ se probudí, režim padne. Tento scénář je ideální pro školní výuku a televizní výroční pořady. Jenže skutečná historie má daleko ostřejší hrany. A právě letošní vzpomínky některých aktérů do tohoto „učebnicového příběhu“ zasáhly nepříjemnou dávkou reality.
Kromě svědectví Petra Jaskmanického o organizování studentské akce ze strany SSM výrazně vystupuje přímá zpověď poručíka StB Ludvíka Zifčáka, který byl u samotného centra událostí.
Zifčák: nebyl to chaos, byla to operace
Zifčákův popis 17. listopadu je střízlivý a otevřený. Nepřipomíná improvizaci ani spontánnost. Naopak svědčí o plánované operaci:
„Na 17. listopad byly udělány přípravy. Byla příprava na to, jak to proběhne, co se tam bude dít, jak bude probíhat průvod. Byly vytvořené skupiny a každá měla svůj úkol.“
Jako vedoucí cílové skupiny měl za úkol přivést průvod na Národní třídu a inscenovat „mrtvého studenta“. Jeho slova jsou jednoznačná:
„Měli jsme vytvořit mrtvolu, která měla vyvolat fámu o ubití studenta.“
Nešlo tedy o náhodu, ale o řízený zásah, jehož úkolem bylo vyvolat šok a provést přesně ten typ veřejné reakce, která následně skutečně přišla.
Režim, který se nebrání, není svržen. Pouze se vzdává
Další zásadní okolností byl postoj armády. Podle tehdejších příslušníků nepřišel žádný zvláštní rozkaz. Nebyla vyhlášena pohotovost, neposílily se hlídky, neproběhla žádná mobilizace.
Pokud by režim chtěl svou moc hájit, udělal by opak.
Tato nečinnost nebyla náhodná. Zapadala do širšího obrazu situace, v němž část státních struktur už předem počítala s politickou změnou. Tehdejší zpravodajská komunita dokonce již na jaře roku 1989 neoficiálně zmiňovala jméno Václava Havla jako možného budoucího prezidenta — příznačný detail, který naznačuje, že „překvapivý převrat“ byl zdaleka méně spontánní, než jak se dnes tvrdí.
Řízený přechod moci, nikoli lidové povstání
Všechny dostupné indicie ukazují, že listopadové události probíhaly pod tichým dohledem části aparátu, který nechtěl ani chaos, ani krvavou konfrontaci. Režim se nehroutil v ulicích, ale v kancelářích, kde už se počítalo s novým uspořádáním. Demonstrace, zásah i následná politická jednání byly součástí procesu, který měl proběhnout kontrolovaně.
Listopad 1989 tak připomíná spíše řízenou transformaci než lidové povstání.
Hrdinové, kteří se objevili až po bitvě
Národní třída je dnes místem, kde se objevují lidé s přesvědčením, že oni byli těmi, kdo „zvrátili dějiny“. Mnozí z nich tehdy stáli spíše opodál než v centru dění, ale dnes se prezentují jako nositelé svobody, bojovníci proti totalitě a morální autority. Jejich veřejná role roste s každým výročím, stejně jako jejich jistota, že právě oni byli těmi, kdo „svrhli režim“.
Realita je však jiná: režim padl nejen vlivem veřejného tlaku, ale i díky tomu, že se mu přestalo chtít žít. A ti, kteří o tom věděli, rozhodně nestáli v davu na Národní třídě.
Kult 17. listopadu potřebuje svědomitou kritiku
Opakované připomínání jediné historické události nevede ke kolektivnímu poznání, ale k vytváření kultu. Čím více se 17. listopad stává nedotknutelným symbolem, tím více je potřeba připomínat, že dějiny nejsou jednodílné televizní drama. Listopad nebyl černobílý a nebyl zdaleka tak spontánní, jak se dnes traduje.
Pokud chceme být skutečně svobodní, musíme být schopni mluvit i o tom, co se do výročních pořadů nevejde. A právě tam — v těch stínech a opomíjených detailech — se často skrývá pravda.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
257 krát
