Učitelka Bednářová popisuje první lekci soudem nařízeného mediálního kurzu. Ironie střídá absurditu a slibovaná „objektivita“ dostává zcela nový význam.

První z povinných lekcí kritického myšlení, nařízených učitelce Bednářové soudkyní Eliškou Matiášovou, proběhla přesně v duchu současné představy o tom, jak má občan správně chápat svět. Soudnictví totiž zjevně objevilo nový typ nápravy: když někdo přemýšlí jinak, než se od něj očekává, je nutné jej dovzdělat. Nejlépe hned a pod dohledem.

Učitelka Bednářová tedy poslušně zahájila první hodinu svého „prozření“. A protože si soudkyně Matiášová potrpí na odborníky, vybrala si Bednářová za lektorku Lenku Procházkovou. Spisovatelku, novinářku, publicistku, diplomatku, signatářku Charty 77, absolventku filozofické fakulty a – což je v tomto příběhu zřejmě nejdůležitější – člověka, který umí vést kurzy, jež paní soudkyně shledala nezbytnými pro její převýchovu. Kdyby se kurzu mohla účastnit sama i soudkyně, možná by to celé působilo jako duchaplnější dialog než jednostranný výchovný trest.

První lekce se zaměřila na objektivitu a vyváženost České televize, což je téma, které by dokázalo probrat i spící učebnici mediální výchovy. Bednářová se k němu dostala díky „školnímu přečinu“, kdy žákům sdělila, že svět nekončí na obrazovce veřejnoprávního média a že existují i jiné zdroje informací než „sorošovská ČT“. A tehdy to začalo. Mainstreamový tanec, roztočený Seznamem a Českou televizí, se stal ukázkovou lekcí mediální hysterie. Stačilo jediné slovo učitelky a najednou to vypadalo, že ohrožuje samotné základy státu.

Jako třešničku na dortu si Česká televize v den jejího rozsudku připravila speciální programovou vložku: dokument „Učitel dezinformátor“. Náhoda? V této zemi jistě. Náhody se přece dějí neustále – například když se dokument vysílá v hlavním vysílacím čase zrovna v momentě, kdy se dotyčná odsuzuje za nevhodné názory. V půlhodinovém díle vystupují pánové Kroupa starší i mladší, režisér s takřka neviditelným tvůrčím rukopisem a Bob Kartous – sestava, která společně vytvořila dílo, jež učitelka s pobavením označuje spíše za „nedokument“.

Bednářová se následně nevinně ptá, kolik asi stojí minuta vysílání v prime timu a kdy dostane ve stejném čase stejný prostor i ona, aby mohla reagovat. Odpověď je zjevná: nikdy. Veřejnoprávní vyváženost totiž funguje tak, že jedni mají půl hodiny, druzí mají zaplatit koncesionářské poplatky a mlčet.

Soudkyně Matiášová očekává, že kurz kritického myšlení povede k hluboké sebereflexi. Jenže podle Bednářové je jediné, co zatím lekce vyvolala, ironický úsměv. Objektivitu České televize vnímá po prvním sezení přesně stejně jako před ním, jen o něco ostřeji pojmenovanou. Změna názoru se nekoná, oči zůstávají otevřené, prozření se – poněkud nevděčně – nedostavilo.

Učitelka uzavírá první kapitolu svého výchovného dobrodružství ujištěním, že příště se možná dostane i k samotnému obsahu „dokumentu“. Pokud by vzdělávací kurz měl skutečně dodržet soudní záměr, neměl by být problém – další dávka mediální gramotnosti by mohla být pro všechny zúčastněné velmi poučná. Minimálně z hlediska toho, jak dnes funguje veřejný obraz, když někdo odmítne přiznat, že do něj dokonale zapadá.

Zdroj zde