Rozhovory & debaty
Marta Havryshko: Ukrajinský nacionalismus a holocaust
Historická paměť je bojištěm. Marta Havryshko ve svém výzkumu ukazuje, že ukrajinský nacionalismus a holocaust nejsou jen záležitostí minulosti. Odhaluje nepohodlné skutečnosti o glorifikaci nacionalistů a umlčování zločinů, které rozdělují společnost i současnou politiku.
Marta Havryshko: Ukrajinský nacionalismus a holocaust nejsou jen minulost
V nedávném rozhovoru s Glennem Diesenem na kanálu YouTube se Marta Havryshko, Ph.D., z Ivan Franko National University ve Lvově na Ukrajině, která v současnosti vyučuje v Massachusetts v USA, podělila o své poznatky z výzkumu holocaustu a ukrajinského ultranacionalismu. Marta Havryshko popisuje, jak její osobní zkušenosti v západní Ukrajině, konkrétně v Haliči poblíž Lvova, formovaly její kariéru historičky. Byla obklopena a indoktrinována ultranacionalismem již ve škole, kde se učily písně pocházející z období druhé světové války, zpívané ukrajinskými nacionalisty, a kde se oslavovali Bandera, Shukhevych a další členové ukrajinského nacionalistického hnutí. Její rodinné zázemí, ačkoli etnicky rozmanité, kladlo největší důraz na ukrajinskou identitu. Jedna část její rodiny z matčiny strany se účastnila ukrajinského nacionalistického podzemního hnutí, byla potlačena Sověty a poslána do gulagu. Rodinná setkání byla často spojena s příběhy o sovětských represích a o ukrajinském nacionalismu, který podle nich na Ukrajině „hodně trpěl“ ze strany Rusů.
Akademický výzkum
Původně se její dizertační práce soustředila na Třetí říši a na to, jak ji v meziválečném období v Haliči vnímala veřejnost – nejen nacionalisté, ale i socialisté a liberálové. Po obhajobě dizertace se zaměřila na holocaust, neboť během svého výzkumu zjistila mnoho informací o protižidovském násilí páchaném ukrajinským nacionalistickým hnutím. Následně začala studovat sexuální násilí páchané členy ukrajinského nacionalistického podzemního hnutí uvnitř UPA i mimo ni na civilních ženách – ukrajinských, polských, židovských a dalších – v západní Ukrajině.
S tímto výzkumem se Marta Havryshko okamžitě stala terčem kritiky ze strany kolegů a profesorů. Zejména po okupaci Krymu v roce 2014, kdy se v západní Ukrajině rozvinula silná nevraživost vůči Rusku, jí někteří kolegové doporučovali, aby s výzkumem přestala a počkala „do konce války“. Poznamenává, že i po jedenácti letech konfliktu stále slyší stejná doporučení, protože její výzkum podkopává „světlý obraz“ ukrajinského nacionalistického podzemí. Podle kritiků by měli být členové tohoto hnutí oslavováni jako bojovníci za svobodu a nezávislost Ukrajiny, zatímco jejich „špinavá minulost“ by měla být skryta, umlčena a marginalizována. Pro ni osobně bylo velmi důležité pochopit, jak byl tento mýtus o ukrajinském nacionalismu vytvořen a jak je uchováván dodnes – nejen v západní Ukrajině, ale i na národní úrovni, neboť je tento mýtus instrumentalizován a militarizován k mobilizaci společnosti k válce proti Rusku.
Národní identita a paměť
V rozhovoru se hovoří o konfliktních národních identitách na Ukrajině. Dlouho po získání nezávislosti se v západní části Ukrajiny rozvíjel mýtus o ukrajinských nacionalistech jako bojovnících za svobodu, což bylo podpořeno živou pamětí potomků těch, kteří za nezávislost bojovali a žili v západní Ukrajině. Východní a jižní Ukrajina měly odlišný paměťový režim a kulturu, kde hlavními hrdiny druhé světové války nebyli členové ukrajinského nacionalistického podzemí, ale vojáci Rudé armády a sovětští partyzáni. Tyto regiony dlouho slavily hrdinské dny boje proti nacistům, což odráželo postsovětskou tradici Velké vlastenecké války. Dalším důvodem tohoto střetu pamětí byla spolupráce ukrajinských nacionalistů s nacisty. Někteří z nich byli nejen členy UPA, ale například i divize Waffen-SS Galizien, zformované v roce 1943. Největší bitva této divize proběhla v červenci 1944 u Brodů v Lvovské oblasti, kde na jedné straně bojovaly německé síly, ukrajinští kolaboranti a jiní, a na straně druhé vojáci Rudé armády. To znamenalo, že Ukrajinci byli rozděleni mezi tyto dvě armády.
Ve východní Ukrajině se proto rozvinul mýtus o ukrajinských kolaborantech, kteří bojovali proti jejich prarodičům. Po Majdanu, a zejména po únoru 2022, začala ukrajinská vláda, konkrétně prostřednictvím nově zřízeného Ústavu národní paměti a přijatých paměťových zákonů, tento mýtus aktivně instrumentalizovat. Za bojovníky za svobodu byli oficiálně uznáváni především členové ukrajinského nacionalistického podzemí, nikoli vojáci Rudé armády. V postmajdanovské Ukrajině se vojáci Rudé armády stali „padlými hrdiny“ a jejich památníky, ulice a připomínky jejich jmen byly odstraněny z veřejného prostoru. Jejich místo zaujali členové ukrajinského nacionalistického podzemí, kteří se stali novými národními hrdiny. Důvodem bylo to, že ukrajinská vláda považovala za vhodné prezentovat pouze jednu část této historie – boj proti sovětskému režimu za nezávislost Ukrajiny. Vláda vytvořila přímou spojitost mezi ukrajinskými nacionalisty a současnou ukrajinskou armádou prostřednictvím fotoprojektů a výstav.
Oslavování nacismu a kolaborace
Tito „paměťoví aktéři“ a státní činitelé se však snažili zcela umlčet diskusi o metodách tohoto boje, které byly velmi kruté a brutální a zahrnovaly masové zabíjení civilistů, včetně dětí, žen a mužů – desítky tisíc Poláků v Haliči a na Volyni a také tisíce židovských lidí, kteří se skrývali v lesích a snažili se uniknout nacistickému pronásledování. Dalším problémem je, že mnoho členů UPA a ukrajinského nacionalistického hnutí během druhé světové války působilo jako nacističtí kolaboranti – jako členové pomocné policie, různých jednotek Wehrmachtu, policejních praporů a administrativních orgánů v nacisty okupované Ukrajině. Byli přímo zapojeni do nacistických válečných zločinů, zejména do holocaustu. Marta Havryshko zdůrazňuje, že nelze vyzdvihovat pouze jednu část „hrdinského příběhu“ boje za nezávislost a skrývat druhou; je třeba přijmout celou historii, která je komplexní a nepohodlná. Místo toho však ukrajinská vláda tuto zapojenost do nacistických zločinů zcela umlčuje nebo ji ospravedlňuje. Děje se tak prostřednictvím narativu, že nacistické Německo bylo „menším zlem“ než Sovětský svaz, který je dnes vykreslován jako okupační režim. Vojáci Rudé armády jsou buď prezentováni jako oběti tohoto režimu, nebo dokonce jako kolaboranti, a proto je paměť na ně mazána a umlčována.
Marta Havryshko poukazuje na to, že vymazávání paměti o vojácích Rudé armády někdy nabývá až absurdních forem. Uvádí jako příklad nedávný článek o úmrtí veteránky Rudé armády Olgy, kde mainstreamová ukrajinská média popsala, že během války byla skautka a veteránka, která slavila konec války v Berlíně, ale nezmínila, ve které armádě sloužila. Pro mladé Ukrajince, kteří o druhé světové válce nic nevědí, je pak velmi těžké pochopit, ve které armádě tato žena bojovala.
Dalším znepokojivým jevem je oslavování nacistické kolaborace, konkrétně divize Waffen-SS Galizien. Často se objevuje argument, že kvůli židovskému původu prezidenta Zelenského nemůže mít Ukrajina „nacistický problém“. Avšak první pochod připomínající divizi Waffen-SS Galizien mimo západní Ukrajinu, kde tento kult v 90. letech vzkvétal, se konal v Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, v roce 2021 za prezidentství Zelenského. Zmíněn je i skandál Hunka, kdy byl v kanadském parlamentu oslavován veterán této divize a Zelenskyj mu zatleskal vestoje. Zatímco v Kanadě šlo o obrovský politický skandál, na Ukrajině prezidentská kancelář začala divizi Galizien „bělit“, tvrdila, že bojovala za ukrajinskou nezávislost a nebyla zapojena do válečných zločinů, a opakovala mýty o Norimberském procesu a Shenově komisi.
Problémem však je, že divize Waffen-SS Galizien se prokazatelně podílela na válečných zločinech, včetně represivních akcí v bývalé Jugoslávii a na Slovensku. Po porážce v bitvě u Brodů se k této divizi připojili mnozí členové policejních jednotek, kteří se podíleli na holocaustu a masakrech v polských vesnicích. Tito nacističtí kolaboranti s „krví na rukou“ nemohou být oslavováni jako bojovníci za svobodu, protože přísahali věrnost Hitlerovi a plnili politické a vojenské cíle nacistického Německa, nikoli ukrajinského státu. V době, kdy se skandál Hunka rozvíjel v Kanadě, uspořádala třetí útočná brigáda Azov fotovýstavu v jednom z hlavních kyjevských muzeí, která oslavovala divizi Galizien. Této akce se zúčastnili ukrajinští vládní představitelé a výstava byla následně představena i v Litvě v den ukrajinské nezávislosti. Ukrajinští státní aktéři tak podpořili tuto glorifikaci. Dnes mnoho jednotek v ukrajinských ozbrojených silách, zformovaných na základě krajně pravicových skupin (jako je Wotanjugend, Karpatská Sič nebo různé jednotky Azovu), otevřeně oslavuje divizi Waffen-SS Galizien a učí své vojáky i mládež o jejích „hrdinských činech“. Tento vývoj je podle Havryshko velmi problematický, zvláště když se hovoří o tom, že Ukrajina bojuje za evropské hodnoty a demokracii. Oslavování nacistických zločinů je podle ní čistá nacistická apologie a revizionismus, což je velmi znepokojivý trend.
Krajní pravice a Azov
Rozhovor se dále zabývá otázkou, jak je možné, že malá menšina krajně pravicových skupin dokázala unést národní agendu a ovládnout národní vědomí. Přestože krajně pravicové strany nikdy nezískaly významné zastoupení v ukrajinském parlamentu (v posledních volbách pouze 2 % hlasů), což někteří západní obhájci Ukrajiny používají jako argument, že krajní pravice nemá podstatnou podporu, skutečnost je jiná. Po Majdanu došlo k vlně takzvaného „vigilantismu“, kdy krajní pravice silně využívala pouliční a fyzické násilí k vyhrožování politikům a aktivistům, včetně těch, kteří byli označováni za „proruské“. Dnes se snaží násilně zabírat celé církve. Mnozí politici se bojí krajní pravice, protože jim a jejich rodinám vyhrožují. Takto má krajní pravice na Ukrajině vliv – použitím násilí. Je to podobná situace jako ve Výmarské republice, kde slabá demokracie čelila ekonomickým problémům a frustraci obyvatelstva.
Ruský útok na Ukrajinu v únoru 2022 byl pro ukrajinskou krajní pravici „velkým darem“. Mnozí, kteří byli dříve uvězněni prezidentem Porošenkem nebo dokonce Zelenským za útoky na policii nebo účast na násilných aktivitách, byli propuštěni z vězení. Dokonce i ti, kteří se podíleli na kriminálních nebo polokriminálních aktivitách, byli kvůli nedostatku pracovních sil okamžitě propuštěni. Dostali zbraně a státní podporu, čímž vznikla „toxická aliance“. Byli posíleni ukrajinským státem kvůli nedostatku mužů a kvůli vnímání ruského útoku jako existenční hrozby.
Dalším faktorem přispívajícím k této situaci byla podpora Západu. Marta Havryshko popisuje, jak se změnil mediální narativ na Západě, například ohledně Azovu. Azov nezměnil svou ideologii; stále se silně opírá o etnický ukrajinský nacionalismus, má otevřenou antisemitskou a antiromskou rétoriku a někteří jeho členové se netají otevřeným antisemitismem. Opírají se o ideologii ukrajinských integrálních nacionalistů, která obsahuje prvky rasismu a antisemitismu. Hovoří o diktatuře, jedné straně, silném vůdci a netají se svou homofobií. Nejsou pro-demokratickou silou a jejich ideologie zůstává stejná, stejně jako symbolika, kterou používají. Třetí útočná brigáda si dokonce vytvořila vlajku se symbolem odvozeným od neslavné divize Dirlewanger, známé svými válečnými zločiny. Někteří členové používají Totenkopf nebo pozměněný symbol Wolfsangel.
Podle Havryshko západní mainstreamová média přispěla ke změně obrazu krajní pravice na Ukrajině tím, že ji začala označovat za bojovníky za svobodu, aktivisty, vlastence nebo oddané obránce národa. Zmíněno je také, že Bidenova administrativa zrušila zákaz dodávek zbraní Azovu. Jedním z argumentů proti dodávkám bylo, že Azov trénuje americké neonacisty – a podle Havryshko to dělá stále. Dokonce jí někteří z těchto neonacistů zaslali výhrůžky smrtí, a v této věci spolupracuje s policií a FBI. Azov stále zahrnuje mnoho zahraničních bojovníků, z nichž mnozí jsou krajně pravicoví, bílí supremacisté a neonacisté, kteří přijíždějí na Ukrajinu za účelem získání vojenského výcviku. Ukrajina se pro ně stala rájem – místem, kde mají ochranu, sociální dávky a jsou dokonce oslavováni jako bojovníci za svobodu.
Západní pohled a propaganda
Navzdory tvrzením některých západních expertů, že se Azov po začlenění do státních struktur změnil, Havryshko tvrdí, že ideologie této skupiny zůstala nezměněná. Naopak, Azov získal výrazně větší moc – vytvořil nové jednotky, jako například Kraken, a rozdělil se na brigádu Azov a třetí útočnou brigádu. Nikdo se jich neptá na tetování nebo ideologii. Nedávný ukrajinský dokument o Azovu, sponzorovaný USA, se vůbec nezabýval neonacistickými skupinami, které Azov založil – například Misanthropic Division, Patriot of Ukraine nebo National Socialist Assembly – ani jejich ideologií, antisemitskou a antirómskou rétorikou či etnickým násilím. Nebyli osloveni ani ruští neonacisté, kteří byli u zrodu Azovu, jako například Lyovkin, jehož kapela se jmenuje „Hitlerovo kladivo“ a který pořádá koncerty, kde se zdraví nacistickým pozdravem a učí členy Azovu rasové teorii. Ani další členové skupiny „Format 18“, neonacistické organizace z Ruska, kteří po smrti svého vůdce uprchli na Ukrajinu a vstoupili do Azovu. Jejich těla jsou pokryta nacistickými symboly, vysmívají se přeživším holocaustu a otevřeně hovoří o boji za „bílou Evropu“. Na sociálních sítích mají tisíce sledujících, ale nikdo se jich neptá na jejich činnost.
Také ruští nacističtí kolaboranti jsou oslavováni – například Ruský dobrovolnický sbor vedený Denisem Nikitinem, který byl z Německa vyhoštěn za extremistickou činnost a má zákaz vstupu do Schengenského prostoru. Na Ukrajině je však zván mainstreamovými médii a zobrazován jako bojovník za svobodu, přestože na svých sociálních sítích otevřeně slaví Hitlerovy narozeniny. Podobně Německý dobrovolnický sbor, který se stal součástí Karpatské Siče, na svém kanálu na Telegramu publikuje nacistickou apologii, oslavuje nacistické vůdce a vykazuje silný antisemitismus.
Základem problému podle Havryshko je, že ukrajinské a západní politické elity změnily svůj narativ a přístup ke krajní pravici, aby ji mohly instrumentalizovat a využít k oslabení Ruska. Vědí, že tito lidé jsou nejagresivnější a nejvíce dychtí po válce. Jsou indoktrinováni a socializováni v násilí a připraveni ho použít. Už v Donbasu v letech 2014–2016 došlo ke mnoha válečným zločinům páchaným Azovem a dalšími krajně pravicovými skupinami, jako je Pravý sektor, Ajdar nebo nechvalně známý prapor Tornado. Jejich zločiny proti místnímu obyvatelstvu, včetně mučení, vražd, únosů a znásilnění, byly natolik rozsáhlé, že je ukrajinská vláda pod Porošenkem postavila v roce 2017 před soud a někteří z nich byli odsouzeni k trestům od pěti do jedenácti let. V roce 2022 však byli všichni propuštěni – nyní jsou to „bojovníci za svobodu“ s vyznamenáními a nárokem na sociální dávky.
Marta Havryshko tento vývoj přirovnává k situaci v Afghánistánu, kde Západ vyzbrojoval mudžahedíny, nazýval je bojovníky za svobodu, a ti se pak obrátili proti svým „pánům“. Není optimistická ohledně vlivu krajní pravice na Ukrajině. Přestože tvoří menšinu, krajní pravice má podle Havryshko schopnost veta vůči jakémukoli kompromisu s Ruskem. Připomíná odpor proti implementaci Minských dohod, kdy Azov sehrál klíčovou roli v hnutí „Žádná kapitulace“. Jeho členové tehdy otevřeně vyhrožovali prezidentu Zelenskému. V rozhovoru vyjadřuje Marta Havryshko vážné obavy z možné reakce krajní pravice na případnou mírovou dohodu. Domnívá se, že Zelenskyj se snaží získat loajalitu vůdců krajní pravice tím, že jim poskytuje diplomatickou a finanční podporu, dává jim velký mediální prostor a uznání. Jedním z důvodů této spolupráce může být podle ní strach Zelenského, že krajní pravice použije násilí proti němu nebo jeho blízkému okruhu. Druhým důvodem může být snaha využít jejich radikální rétoriku k ospravedlnění prodlužování války – tvrzením, že rozhodují ti, kdo bojují na frontě, a že právě oni vědí nejlépe, co je pro Ukrajinu správné.
Zelenskyj a moc
Podle Havryshko je pro Zelenského udržení moci velmi důležité – nejen kvůli touze po vlivu, ale i kvůli obavám z vyšetřování, pokud by byl sesazen. Mnoho lidí je rozhořčeno například tím, že neorganizoval evakuaci z Mariupolu, Buči a dalších míst. Mnozí ztratili majetek, blízké osoby nebo zdraví. Zelenského vysvětlení, že evakuace nebyla provedena kvůli obavám z paniky, považují mnozí za nevěrohodné – vzhledem k tomu, že ruské plány byly známy. Četné korupční skandály, které se týkají jeho okolí, přispívají k rostoucí nedůvěře. To je podle Havryshko jeden z důvodů, proč se Zelenskyj obává nových prezidentských voleb a proč nechce ztratit moc. K jejímu udržení je potřeba válečný stav – a tedy i pokračování války. V tomto ohledu je Zelenskyj podle ní jedním z hlavních „profitujících“ z jejího prodlužování. Domnívá se, že může existovat aliance mezi prezidentem a krajně pravicovými skupinami. Uvádí například, že někteří prominentní velitelé Azovu nedávno obdrželi jako dar luxusní byty v Kyjevě od jednoho z oligarchů, který je nyní považován za blízkého spolupracovníka Zelenského.
Marta Havryshko sleduje činnost krajně pravicových skupin i jejich interní diskuse. Podle ní existuje část krajní pravice, která je nespokojena se spoluprací se Zelenským kvůli jeho židovskému původu. Tato frakce věří, že Bileckyj a vedení Azovu zradili rasistické myšlenky tím, že „slouží Židům“. Přesto však většina krajní pravice podporuje spolupráci se státem a politickými elitami, protože tím získala obrovský vliv a moc. Mnozí její členové neměli dříve žádnou kariéru ani společenské postavení. Nyní jsou oslavováni, mají dobré platy, vystupují v médiích a požívají státní ochrany. Vystupují jako privilegovaná elita a otevřeně hovoří o tom, že tato vojenská elita by měla mít ve státě výsady. Mluví i o omezování občanských práv mužům, kteří nebojují nebo nejsou v armádě. Jsou proti samotné myšlence rovných občanských práv pro všechny. Válka je pro ně „rájem“, obdobím, kdy jejich vliv vzkvétá. Právě proto jsou zájmy krajní pravice a Zelenského týmu podle Havryshko „propletené“. Všichni chtějí pokračování války, protože z ní profitují. Mnoho z těchto velitelů se přitom nachází daleko od bojiště – jsou v bezpečí v Kyjevě, velmi aktivní v médiích a posílají do války mladé muže.
Indoktrinace mládeže
Azov například vytvořil mládežnické organizace, jako je Centuria, s pobočkami ve všech hlavních ukrajinských městech. Jejich výcvik je podle Havryshko velmi násilný a propaguje toxickou maskulinitu, fyzickou sílu, sebeobětování a nacionalismus. Připomíná to spíše „kult“ nebo „náboženství“. Mladí muži jsou indoktrinováni a přesvědčováni, že se po dosažení 18 let musí okamžitě připojit k armádě a „zažít slavnou smrt“ nebo „obětovat život národu“. Problémem je, že Azov má díky podpoře státu přístup do veřejných škol, kde provádí takzvané „hodiny odvahy“. Během nich otevřeně propaguje svou ideologii v rámci základního vojenského nebo lékařského výcviku. Někteří příslušníci chodí do škol s nacistickými symboly a prezentují mládežnickou sekci Azovu. Tímto způsobem lákají stále více mladých lidí, kteří jsou po osmnáctinách přesvědčeni, že vstup do ukrajinské armády je jejich povinností. Podle Havryshko jde o indoktrinaci „jako ve fašistických státech“.
Závěrem se v rozhovoru diskutuje o tom, jak je druhá světová válka využívána ve válečných narativech. Paměť a historie druhé světové války a holocaustu jsou velmi přítomné v takzvané „dezinformační válce“. Rusko používá narativ „denacifikace“ k ospravedlnění své invaze. Prezident Putin a další ruští představitelé využívají antisemitské motivy, vykreslují Zelenského jako „nepravého Žida“ nebo „nacistické prase“. Tento narativ o „nacistickém režimu“ na Ukrajině je pro Kreml výhodný, protože plní dva účely. Zaprvé se odvolává na paměť Velké vlastenecké války, která hraje obrovskou roli v ruské národní identitě, a na boj proti nacismu. Snaží se tak ruskému obyvatelstvu vysvětlit, proč bylo nutné zaútočit na Ukrajinu – jakožto potomci Sovětského svazu mají údajně „posvátné poslání“ bojovat proti nacistům. Zadruhé tento narativ slouží k mobilizaci mužů. Druhý účel je externí – ospravedlnit útok na Ukrajinu před mezinárodní veřejností.
Tím, že se hovoří o nacistických zločinech a Hitlerovi, vyvolávají trauma a paměť. To umožňuje ospravedlňovat ničení ukrajinské infrastruktury, bombardování obytných oblastí a nemocnic jako údajně nevyhnutelný vedlejší produkt boje proti „ultimátnímu zlu“. Ruští vojáci a příznivci nesou symboly spojené s druhou světovou válkou, jako je Svatojiřská stuha nebo sovětské vlajky. Na pochodech „Nesmrtelného pluku“ nyní lidé nosí portréty padlých nebo bojujících vojáků z Ukrajiny, čímž se vytváří přímá spojitost mezi druhou světovou válkou a současnou válkou – paměť se tak instrumentalizuje k ospravedlnění agrese.
Paměť 2. světové války
Na druhé straně však dochází k obdobné instrumentalizaci a militarizaci paměti druhé světové války i ze strany Ukrajiny. Marta Havryshko připomíná projev prezidenta Zelenského v Knesetu na jaře 2022, kde tvrdil, že Ukrajina během druhé světové války zachraňovala Židy – přitom však zcela opomněl zmínit účast Ukrajinců na holocaustu a nacistických zločinech proti židovskému obyvatelstvu. Po objevení těl v Buči začali mnozí Ukrajinci přirovnávat Buču k Babímu Jaru. Toto falešné srovnání je podle Havryshko zkreslením holocaustu, které znehodnocuje památku židovských obětí. Ukrajinští paměťoví aktéři – státní i nestátní – neustále odkazují na druhou světovou válku, ale především na její část, v níž ukrajinští nacionalisté a UPA bojovali za nezávislost. Ukrajinské ministerstvo obrany nedávno uspořádalo výstavu o ukrajinských vojenských tradicích, kde Rudá armáda, v níž sloužily a bojovaly miliony Ukrajinců, zcela chyběla. Spojitost byla vytvořena výhradně s Ukrajinskou povstaleckou armádou. Podle Havryshko je to velmi nebezpečné, protože jde o součást zkreslování holocaustu, nacistického revizionismu a popírání etnických čistek a válečných zločinů spáchaných UPA. Princip „nikdy více“ by měl být univerzální.
Celkově Marta Havryshko zdůrazňuje, že instrumentalizace historické paměti války je běžným fenoménem ve všech zemích – vlády si nárokují vlastnictví válečné paměti předchozích generací, aby ji mohly využít k náboru a vysílání dalších generací na frontu. Je to jev, který je podle ní pozorovatelný ve většině válek.
-
Kategorie
Rozhovory a debaty -
Hity
23 krát
