Komentáře
Žalobci zveřejnili obžalobu. Spravedlnost byla zardoušena dřív, než mohla promluvit
Žalobci zveřejnili obžalobu, která odhaluje šokující detaily o smrti afghánského zajatce. Zveřejněná obžaloba na čtveřici elitních vojáků odhaluje šokující detaily o smrti afghánského zajatce. Místo soudního řízení ale přišel zásah z nejvyšších míst – prezident Petr Pavel řízení zastavil abolicí. Skončila tak nejen možnost spravedlnosti, ale i naděje, že se veřejnost dozví pravdu.
Žalobci zveřejnili obžalobu. Spravedlnost byla zardoušena dřív, než mohla promluvit
Abolice není zproštění viny. A přesto byla v kauze smrti afghánského zajatce použita jako definitivní tečka. Místo spravedlnosti máme mlčení, podezření a prezidentem zavřené dveře soudní síni.
Ticho po soudu, hlas obžaloby
Po sedmi letech od smrti afghánského zajatce Vahidulláha Chána na české vojenské základně v Afghánistánu zveřejnilo Krajské státní zastupitelství v Brně anonymizovanou verzi obžaloby. Stalo se tak na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím – a až poté, co prezident republiky Petr Pavel zastavil trestní řízení abolicí.
Obžaloba se tím sice nikdy nedostala k veřejnému projednání před soudem, ale nyní je – alespoň v základních obrysech – dostupná všem. A její obsah je znepokojivý. Popisuje, jak vojáci porušili rozkaz, jaké násilí vůči zajatci použili, jak mu odmítli poskytnout pomoc i přesto, že byli vycvičeni k její poskytnutí. Objevují se zmínky o bití, psychickém nátlaku, ponižování, mlácení do obličeje i o pokusu zahladit stopy násilí. Jde o zcela konkrétní výpovědi, zajištěné stopy krve, zaznamenané výkřiky z výslechové místnosti i přímé porušení vojenských povinností.
Veřejnost se tak i bez soudu dozvěděla, že nejde o přestupkové nedorozumění. Jde o podezření ze skutečně brutálního zacházení, které by při standardním soudním řízení mohlo vést k vysokým trestům – v krajním případě až doživotí.
Co obžaloba ukazuje – a co už nikdy neuslyšíme
Obžaloba není rozsudek. Je to návrh na zahájení procesu, podložený důkazy a svědeckými výpověďmi. Ale právě to je klíčové: zveřejněním obžaloby se ukazuje, že šlo o závažnou kauzu, nikoliv o politicky motivované pronásledování vojáků. Věc měla být projednána u nezávislého soudu. Ale kvůli zásahu prezidenta se tak nikdy nestane.
Tím pádem nikdy neuslyšíme verdikt. Nikdy nebude veřejně přezkoumáno, kdo co udělal. Nezazní hlas soudce. Neproběhne obhajoba ani kontradiktorní výslech svědků. Pravda se nedozví. Stát sice zveřejnil obžalobu – ale zároveň zabránil jejímu přezkoumání.
Milost není zproštění viny
Zastavení trestního řízení abolicí se často mylně chápe jako potvrzení neviny. Ale ve skutečnosti je to jen akt moci, kterým je proces ukončen – bez posouzení viny nebo neviny. V právní rovině zůstávají obžalovaní lidé s nedořešeným případem. Nejsou očištěni, jen vyvázli z řízení.
Prezident mohl počkat, až soud rozhodne. Mohl udělit milost po rozsudku – jako výraz pochopení pro výjimečné okolnosti. Ale on proces ani nezačal. Tím zakryl nejen vinu, ale i případnou nevinu. Všem.
Brutální výslechy a echo minulosti
Popis v obžalobě působí jako návrat do časů, o nichž jsme si mysleli, že jsou navždy pryč. Bití do obličeje, ponižování, ponechání raněného člověka v bolestech bez pomoci, psychologický nátlak, hrubé výrazy i snaha zahladit důkazy. Nechybí ani výměna nábytku ve výslechové místnosti, stopy po bělidle, ani smazaná komunikace vojáků.
Připomíná to techniky používané ve výslechových celách GESTAPA – a o to horší je, že se tak dělo v uniformě armády, která se hlásí k demokratickým hodnotám. Oběť skončila v bezvědomí a krátce poté zemřela. Trestní odpovědnost nikdy nebyla vyvozena.
Odpovědnost zablokovaná shora
Zde přichází další temný moment: prezident republiky, Petr Pavel, zastavil trestní stíhání právě těch mužů, kteří byli součástí útvaru, jemuž sám v minulosti velel. Nejde jen o formální konflikt zájmů. Jde o situaci, kdy člověk, který měl stát nad stranami, de facto ochránil své podřízené před soudem.
A znovu: nevíme, jak by soud rozhodl. Třeba by shledal, že vina nebyla prokázána. Třeba by uložil mírný trest s ohledem na okolnosti. Ale právě to je podstatou právního státu – že ne politik, ale nezávislý soud rozhoduje o vině a trestu. Zásahem shora jsme o to byli připraveni.
Nešlo o válku, šlo o okupaci
Obhajoba celé věci se opírá o „mimořádnost válečné situace“. Jenže – Česká republika nikdy nevedla válku proti Afghánistánu. Na území této země působila jako součást okupační mise. Místní obyvatel, který zaútočil na vojáky, mohl být v očích svých krajanů obráncem proti cizímu vojsku. Není třeba jeho čin omlouvat – ale je třeba ho zasadit do kontextu.
A právě v takovém kontextu je třeba chování okupačních sil hodnotit přísněji, nikoliv shovívavěji. Tím spíš, když jde o mučení a následné zanedbání základních lidských práv.
To, co kritizujeme u Ruska, se dělo i nám
Politická a mediální rétorika v Česku ostře odsuzuje válečné zločiny ruské armády na Ukrajině – a právem. Jenže stejná slova bychom mohli použít na popis toho, co se odehrálo ve výslechové místnosti v Šindandu. Zadržení, bití, mučení, ponechání bez pomoci, snaha zahladit stopy.
A přesto v tomto případě nedošlo ani na soud. Není to jen právní selhání. Je to morální dvojakost – a každá další naše výtka k Rusku je tím oslabena.
Armáda se snažila případ pohřbít
Z obžaloby i vyšetřování vyplývá, že se česká armáda snažila věc zlehčit, interně uzavřít a zastavit. Vojenská policie byla vynechána, komise převzala výpovědi obžalovaných bez otázek, žádné forenzní šetření neproběhlo včas. Dokonce existují důkazy o tom, že se uvnitř jednotky řešilo, jak „krýt prdel“ těm, kteří jsou podezřelí.
Místo obrany zákona se armáda postavila za své lidi. Nezáleželo na tom, zda jsou vinni. Stačilo, že jsou „naši“.
Vojáci mlčí, vděk nikde
Čtyři vojáci, kteří byli obžalováni, si dosud nevyzvedli rozhodnutí o abolici. Nepřišli k soudu. Neprojevili vděk. Nepokusili se očistit své jméno. Ani symbolické gesto veřejnosti nedali. Jejich mlčení je mrazivé – a výmluvné.
Když někdo věří, že je nevinný, chce očistu. Když někdo ví, že je vina neprokázaná jen díky zásahu shora, drží se v ústraní. V tomto případě platí spíš to druhé.
Závěr: Soud nebyl. Jen uzavřený spis a otevřená rána
Stát nedokázal – a záměrně nechtěl – projednat jeden z nejvážnějších vojenských případů novodobé historie. Prezident zamezil justici rozhodnout. Armáda se uzavřela. Obžalovaní mlčí. A veřejnost zůstává s jediným závěrem: spravedlnost se nekonala.
Spravedlnost bez soudu není spravedlnost. A milost bez přiznání, bez lítosti a bez očisty není akt smíření. Je to jen další důkaz, že i v demokratickém státě lze pravdu pohřbít – stačí správně podepsat.
📌 Přečtěte si také:
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
224 krát
