Otakar Foltýn se v podcastu snažil obhájit smysl strategické komunikace. Místo toho odhalil, že jeho role se nebezpečně blíží moderní cenzuře a vládní propagandě.

---

Strategická komunikace jako zaklínadlo

Podle Foltýna je jeho práce nadstranická. Prý nejde o politické PR, ale o „vyhrávání stability státu“. Jenže kdo určuje, co je stabilita? Vláda, která se třese o křesla a potřebuje, aby občané poslouchali bez reptání? Foltýn se zaklíná článkem 17 Listiny základních práv a svobod, který stát zavazuje ke komunikaci s občany. Jenže ve skutečnosti to působí, jako by šlo spíš o komunikaci shora dolů: vláda řekne, občan se podřídí.

---

Cenzor, který se vydává za osvoboditele

Foltýn odmítá nálepku „proukrajinského cenzora“. Ale jak jinak nazvat člověka, který pod rouškou boje proti hybridním hrozbám označuje část obyvatel za „ztracenou“? Jeho řeči o sofistikovaných ruských metodách, které prý mají zasít chaos a nedůvěru, zní paradoxně – kdo jiný než právě vláda a její koordinátor se nejvíc snaží rozhodovat, co je „pravda“ a co „lež“?

Pikantní je, že se Foltýn po delší době znovu vynořil právě s touto rétorikou. V době Bitcoinové aféry, která se ani při největší snaze nedala navléknout na Rusko a osobní odpovědnost Putina, zarytě mlčel. Najednou nebylo co „koordinovat“ a jeho slavná strategická komunikace se odmlčela. Když se problém nehodil do schématu „všechno je vina Kremlu“, Foltýn prostě zmizel ze scény.

To, co Foltýn označuje za hybridní válku, je v jeho podání dokonalé alibi pro jakékoli zásahy do veřejné debaty. Oponenti vlády? Hybridní hrozba. Kritici Ukrajiny? Ztracení.

---

Obrana, která připomíná síto

Česká republika podle Foltýna hrozby dobře pojmenovává, ale nedokáže proti nim účinně zasahovat. Jako příklad hodných žáčků uvádí Estonsko, Finsko nebo Británii. Jenže co se tamní „strategické komunikace“ skutečně rovná? Zavírání médií, potlačování opozičních hlasů a vykreslování nepohodlných názorů jako bezpečnostní hrozby. Pokud je tohle jeho vzor, pak se máme opravdu „na co těšit“.

---

Tlustá čára přes občany

Foltýnova slavná „tlustá čára“ je ve skutečnosti čára přes rozpočet demokracie. Podle něj je několik procent občanů už nenávratně „ztraceno“. Jsou to ti, kteří sympatizují s Ruskem, kteří si dovolí připnout svatojiřskou stuhu. Pro Foltýna už nejsou lidmi, jen „odpadem“ politického systému.

A tak zatímco se tváří jako koordinátor strategické komunikace, chová se jako pyšný inženýr sociální čistoty. Demokracie má být otevřená i vůči menšinovým hlasům – v jeho pojetí však znamená vyřazování nepohodlných.

---

Český národní zájem jako PR fasáda

Folytýn tvrdí, že podpora Ukrajiny je v našem ekonomickém zájmu. Uprchlíci prý do rozpočtu víc dávají, než berou, a český zbrojní průmysl díky válce ožívá. Jenže to je pohled účetního v krátkodobém horizontu. Reálné náklady se nezmiňují. Stejně tak se ignoruje riziko, že se Česká republika sama stane přímou součástí války.

Národní zájem Foltýna vypadá spíš jako národní poslušnost – vůči Bruselu a Washingtonu.

---

Historické paralely na objednávku

Foltýn označuje současné Rusko za „třetí říši v barvě“. Připomíná rok 1938 a Sudety. Jenže když historie slouží jako politická rekvizita, nevypovídá o ničem jiném než o úmyslu manipulovat. Ano, Rusko prohrálo mnohé války. Stejně tak Západ, který zanechal spoušť ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu. Foltýnovy dějiny jsou ale selektivní – vybírá si jen to, co pasuje do jeho role kazatele vládní pravdy.

---

Svoboda projevu na papíře

V závěru rozhovoru Foltýn s klidem tvrdí, že v Česku není cenzura. Že svoboda projevu znamená jen to, že vás stát nesmí zavřít za názor. Jenže když stát blokuje weby, sociální sítě umlčují kritiky a „boj proti dezinformacím“ se stává politickým kladivem, pak už jde o cenzuru, jen jiným slovníkem.

Folytýn říká, že lidé často „nemají co sdělit“. To je arogance úředníka, který se pasuje na soudce veřejného diskurzu. Nejde o nic jiného než o sofistikované pohrdání občany, kteří se nehodí do škatulek vládní pravdy.

---

Strategická komunikace = propaganda

Rozhovor s Otakarem Foltýnem ukazuje, že „strategická komunikace“ je jen luxusní název pro starou známou propagandu. Má se tvářit nadstranicky, ale slouží k tomu, aby vláda diktovala občanům, co si mají myslet. Má zajišťovat stabilitu, ale ve skutečnosti dělí společnost na poslušné a „ztracené“.

Otakar Foltýn se sice prezentuje jako obránce demokracie, ale jeho slova a postoje ukazují pravý opak. Strategická komunikace v jeho pojetí není pojistkou svobody, nýbrž cestou k informačnímu vězení. A jestli se český stát touto cestou vydá, pak se možná brzy dočkáme i oficiální cedule na Strakově akademii: „Ministerstvo pravdy – vstupte, jen pokud věříte.“

Celý rozhovor ke zhlédnutí ZDE