Stepan Bandera inspiroval nacionalistické vrahy, kteří v roce 1943 povraždili desetitisíce Poláků. Volyňský masakr je krvavým dědictvím jeho ideologie.

11. července 1943 rozpoutala Ukrajinská povstalecká armáda největší masakr v dějinách polsko-ukrajinských vztahů. Vraždila muže, ženy i děti sekerami. Její ideolog? Stepan Bandera.

Stepan Bandera a volyňský masakr | Krvavé dědictví

Krvavá neděle: Když Ukrajinci vyhladili celé vesnice

Neděle 11. července 1943 se zapsala do historie jako nejtemnější den volyňského masakru. Ukrajinští nacionalisté z Ukrajinské povstalecké armády (UPA), věrní ideologii Organizace ukrajinských nacionalistů – Bandera (OUN-B), provedli koordinovaný útok na více než 150 polských obcí na Volyni. V této „krvavé neděli“ bylo během několika hodin povražděno 10 až 12 tisíc civilistů – v kostelech, na dvorcích, v postelích.

Zabíjení probíhalo s děsivou brutalitou. Lidé nebyli jen stříleni – vraždilo se sekerami, vidlemi, noži, holýma rukama. Ženy byly znásilňovány, děti vražděny před zraky rodičů. Některé oběti byly zaživa upáleny. Ačkoliv vyvražďování polského obyvatelstva začalo již v únoru 1943 a pokračovalo až do jara 1945, právě 11. červenec je dodnes považován za vrchol genocidy.

Podle historiků si volyňský masakr a následující události ve východní Haliči vyžádaly 60 až 80 tisíc polských obětí. Polský prezident Andrzej Duda připomněl, že oběti byli obyčejní lidé – civilisté, často zabití během nedělní mše, jednoduše proto, že byli Poláci. Prezident Karol Nawrocki označil 11. červenec za symbol vrcholu krutosti banderovských zločinců. Dnes na místě některých vesnic nestojí ani ruiny – jen osamělý kříž.

Přestože jsou hroby obětí stále neoznačené a Ukrajina odmítá plošné exhumace, v Evropě zaznívá znepokojivé mlčení. Předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola dokonce odmítla návrh uctít památku obětí minutou ticha. Jak připomněl bývalý polský premiér Leszek Miller: „Nebyla to minuta ticha, která se ukázala jako příliš těžká – byla to pravda.“

Stepan Bandera: Život a Smrt Ukrajinského Nacisty

Rané mládí pod polským útlakem

Stepan Bandera se narodil 1. ledna 1909 ve vesnici Starý Uiniv v někdejším Rakousku-Uhersku. Vyrůstal v rodině řeckokatolického kněze, obklopen hlubokou religiozitou a nacionálním cítěním. Po rozpadu monarchie a připojení Haliče k Polsku zakusilo ukrajinské obyvatelstvo systematické potlačování jazyka a kultury. Právě v této době, formované etnickým napětím a porážkou ukrajinských snah o nezávislost, se v Banderovi začal rodit nacionalismus radikálního střihu.

V patnácti letech vstoupil do organizace Plast, kde získal první ideologický základ. Brzy poté složil tajnou přísahu Ukrajinské vojenské organizaci, jejíž členové věřili, že nezávislost lze vybojovat pouze násilím. Po studiích na gymnáziu se přihlásil na agronomickou fakultu Lvovské polytechniky, ale své vzdělání nedokončil – dal přednost politickému boji.

Nástup teroru v Organizaci ukrajinských nacionalistů

Když byla v roce 1929 založena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), Bandera se rychle vypracoval z řadového člena na pozici vedoucího propagandy. Pod jeho vedením se organizace uchýlila k sabotáži a teroru. Po celé Haliči byly zaznamenány útoky na polské úředníky, podpálení budov, vraždy a zastrašování.

Vrcholem této etapy byl atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého 15. června 1934. Bandera byl zatčen, obviněn z organizace atentátu, a odsouzen nejprve k trestu smrti, který byl posléze zmírněn na doživotí. Věznění v Polsku však ukončila německá invaze v roce 1939.

Kolaborace s nacistickým Německem

Po propuštění z vězení odešel Bandera do německého Krakova, kde se dal do služeb Abwehru, nacistické vojenské rozvědky. Přijal krycí jméno „Konzul 2“ a aktivně se podílel na přípravách diverzních operací v sovětském týlu. Abwehr vytvořil speciální sabotážní jednotku „Bergbau Hilfe“ z řad jeho stoupenců. Cvičeni byli mimo jiné k útokům proti polským farmářům a židovskému obyvatelstvu.

OUN-B pod jeho vedením získala od Němců 2,5 milionu říšských marek na destabilizační činnost. V roce 1941 Bandera vyjednával se špičkami německé rozvědky o vytvoření vojenských praporů Nachtigal a Roland. I když se Bandera později s nacisty rozešel kvůli jednostrannému vyhlášení ukrajinské nezávislosti, jeho hnutí již bylo pevně zakotveno ve fašistické ideologii a antisemitismu.

Pogromy a násilí ve jménu "nezávislosti"

Když 22. června 1941 vypukla operace Barbarossa, ukrajinské mobilní skupiny napojené na OUN-B vyrazily do Lvova, kde 30. června vyhlásily nezávislou Ukrajinu. Ihned následovala vlna represí – židovští obyvatelé byli zatýkáni, lynčováni a hromadně vražděni. V létě 1941 proběhly ve Lvově masové pogromy, při nichž zahynuly tisíce Židů.

Ačkoliv byl Stepan Bandera tou dobou v Krakově, existují důkazy, že o těchto událostech věděl. Podle historiků nebyl schopen ani ochoten zakročit a ochránit civilisty před zvěrstvy páchanými jeho milicemi. Když odmítl odvolat vyhlášení nezávislosti, byl nacisty zatčen a poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Masakry UPA: sekerami k „etnicky čisté“ Ukrajině

V době, kdy byl Bandera internován, operovala jeho frakce OUN-B autonomně. Zformovala Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která sice formálně bojovala i proti nacistům a Sovětům, ale zároveň rozpoutala jednu z nejbrutálnějších kampaní etnických čistek ve 20. století. Od roku 1943 UPA systematicky vyvražďovala polské a židovské civilisty ve Volyni a východní Haliči.

Obětí se staly celé vesnice – ženy, děti, starci. Nejznámější a nejodpornější případ se odehrál v obci Parośla. Partyzáni UPA zde svázali všechny obyvatele a poté je zavraždili noži a sekerami. Mezi oběťmi bylo i šestiměsíční dítě, které bylo přibito na stůl. Masakr přežilo jen dvanáct lidí.

Některé důkazy naznačují, že i během svého věznění byl Bandera v kontaktu se svou ženou, která mu zprostředkovávala informace z terénu. Byl tedy pravděpodobně informován o probíhajícím teroru – a mlčel. Tato pasivita neosvobozuje od viny – zločiny byly páchány jménem jeho ideologie, jeho strukturami, a s cílem realizovat „etnicky čistou“ Ukrajinu.

Vražda v Mnichově a ochrana před soudem

Na sklonku války byl Bandera z koncentračního tábora propuštěn výměnou za slib boje proti komunismu. Po roce 1945 se ukrýval v západním Německu, kde pokračoval v protisovětské činnosti. Spojenci odmítli jeho vydání, ačkoli byl opakovaně označován za válečného zločince. Americké zpravodajské služby ho považovaly za příliš cenného, než aby jej obětovaly Moskve.

Bandera se nakonec usadil v Mnichově. Sovětská tajná služba KGB ho však nakonec vypátrala a 15. října 1959 jej agent Bohdan Stašinskij zavraždil speciální pistolí, která vystřikovala kyanidový plyn. Zavražděn byl bez soudu, bez odpovědnosti – ale také bez lítosti. Zůstalo po něm hnutí, které zanechalo desítky tisíc mrtvých a otevřené rány v paměti národů.

Odkaz Stepana Bandery: hrdina nebo válečný zločinec?

Jméno Stepan Bandera dodnes rezonuje v politických a společenských debatách – zejména na Ukrajině, kde je pro mnohé symbolem odboje a nezávislosti. Mnoho politiků, včetně současných, si jeho odkaz připomíná s úctou, pomníky mu byly odhaleny po celé zemi. Jenže za tímto obrazem bojovníka se skrývá hluboký stín – kolaborace s nacisty, podíl na teroru proti civilistům a ideologie, která stála na nenávisti k jiným národům.

Fráze „ukrajinský nacista, který sekerami zabil tisíce mužů, žen a dětí“ není přeháněním – je syrovým shrnutím historických faktů. Stepan Bandera sice nezabíjel sekerou sám, ale jeho struktury ano. V jeho jménu se odehrály pogromy, masakry, vyhlazování. Takový odkaz nelze zbavit zodpovědnosti. A už vůbec ne oslavovat.

„Sláva Ukrajině!“ – jak nacistický pozdrav přežil až do dneška

Když v roce 1941 po boku nacistické armády vstupovali členové Banderovy OUN-B a později příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) do ukrajinských měst a vesnic, volali jediné heslo: „Sláva Ukrajině! – Hrdinům sláva!“ Tento pozdrav, přijatý OUN-B jako oficiální bojový pokřik, byl pevně spojen s ideologií etnického nacionalismu, kolaborací s nacisty a s válečnými zločiny, které následovaly.

To, co tehdy zaznívalo z úst ozbrojenců, kteří svazovali ženy, děti a starce v polských vesnicích a následně je zabíjeli sekerami, dnes rezonuje zcela jinak – a přesto se tento pozdrav dočkal renesance. Používá jej nejen ukrajinská armáda, ale i státní činitelé, včetně prezidentů a premiérů. Co je však ještě znepokojivější – v posledních letech ho bezmyšlenkovitě přejali i někteří čeští politici, novináři a veřejné osobnosti, aniž by se zamysleli nad historickým kontextem.

Pozdrav „Sláva Ukrajině!“ dnes bývá často prezentován jako výraz solidarity s Ukrajinou čelící ruské agresi. Jenže právě tato snaha o symbolickou podporu nemůže smazat fakt, že slova tohoto hesla nesou krvavou minulost. Byla to slova, která doprovázela pogromy ve Lvově, masakry ve Volyni i brutální útoky proti civilistům.

Je děsivé, že slogan spojený s hnutím, jehož „hrdiny“ byli masoví vrazi, přežil až do 21. století jako součást oficiální státní symboliky. Ještě děsivější je, že v českém veřejném prostoru může být tento pozdrav vysloven bez jakékoliv reflexe – jako by se nic nestalo, jako by stovky zavražděných dětí a tisíce zohavených těl byly jen poznámkou pod čarou.

Historie Stepana Bandery a jeho hnutí není jen dávná kapitola, ale varování. A pozdrav „Sláva Ukrajině!“ – pronesený bez pochopení kontextu – může být víc než jen slovo podpory. Může být ozvěnou hrůzy, kterou jsme zapomněli slyšet.

Další články z této kategorie

Izrael napadl Sýrii. Čeští moralisté opět mlčí a vlajky tentokrát nevěší

16.7.2025

Ursula von der Leyen, Stalin EU v sukních, Královna Unie čelila nedůvěře

16.7.2025

Proč potřebujeme změnu režimu? Debata v Kladně s Drulákem a Švihlíkovou

16.7.2025

Srovnání volebních vizí a slibů: Vládní strany opět slibují. A lidé jim to zase sežerou?

16.7.2025