Komentáře
Obrana země se zbraní v ruce: Jen 28 % Čechů je ochotno bojovat
Obrana země se zbraní v ruce není pro většinu Čechů přijatelnou představou. Jen 28 procent lidí by šlo v případě války bojovat. Co o nás říká tento výsledek – a je to selhání, nebo projev racionální nedůvěry vůči současné politice?
Do obrany země se zbraní v ruce by se zapojilo 28 procent Čechů. A co těch zbývajících 72?
Na novinkách.cz vyšel článek s titulkem, který je stejně výmluvný jako znepokojivý: „Do obrany země se zbraní v ruce by se zapojilo 28 procent Čechů.“
Téměř tři čtvrtiny lidí by tedy se zbraní do války nešly. V době, kdy se z parlamentní tribuny volá po větší připravenosti, cvičení záloh a navyšování výdajů na armádu, může tento údaj působit jako studená sprcha. Anebo jako projev střízlivého rozumu, který má s militarismem historicky ne zrovna nejlepší zkušenosti?
Češi chtějí pomáhat – ale jinak
Z průzkumu agentury STEM vyplývá, že 28 procent Čechů je ochotno bránit zemi se zbraní v ruce. Na první pohled nízké číslo, ale má své pokračování: z těch, kteří se do ozbrojené obrany nezapojí, by více než polovina (konkrétně 53 procent) pomáhala jinak – například v logistice, zdravotnictví nebo IT. Celkem tedy mluvíme o většině národa, která by se v případě války nezachovala pasivně.
To je důležité. I když Češi nejsou připraveni hromadně bránit vlast puškou v ruce, nejsou lhostejní. Pomáhat chtějí – jen ne v roli vojáka. Možná i proto, že z našich dějin dobře vědí, že hrdinství má mnoho podob. A ne všechny končí v hrobě nebo na pomníku.
Mladí, muži, vysokoškoláci. Ale kde jsou ti „vlastenci“?
Podle průzkumu jsou ochotnější bojovat spíše muži, mladí lidé a lidé s vyšším vzděláním. Naopak nižší ochotu projevují lidé s nižším vzděláním – tedy často ti, kteří se na sociálních sítích stylizují do rolí největších vlastenců.
To je pozoruhodný paradox. Internetové komentáře bývají plné výkřiků o „obraně naší země“, „naší kultury“, o „negritech“ a „islámu“, ale když dojde na reálnou ochotu zvednout zbraň – a nést i riziko smrti – rázem je ticho.
Možná to jen potvrzuje starou pravdu: nejhlasitější bývají ti, kdo mají nejméně co nabídnout.
V armádě sloužit nechceme. Ale přežít ano
Další část průzkumu ukazuje, že o zapojení do armády uvažuje jen tři procenta Čechů. Čtrnáct procent by se zúčastnilo dobrovolného armádního cvičení – a zbytek? Zájem mají spíš o první pomoc, přežití v přírodě, chování v krizových situacích. O střelbu nebo kyberbezpečnost je menší zájem.
To je signál, že Češi myslí víc na osobní bezpečnost než na geopolitické hry. Přemýšlejí, co dělat, když všechno zkolabuje – ne jak někoho „odstřelit“. Není to hrdinské, ale možná o to rozumnější. A ve světě, kde se války vedou čím dál míň kvůli obraně a čím dál víc kvůli byznysu, je tenhle odstup možná to nejzdravější, co národ může mít.
A co NATO, Východ, Západ?
Z průzkumu také vyplynulo, že 52 procent lidí by Českou republiku rádo vidělo „někde mezi Západem a Východem“. K výhradní orientaci na Západ se hlásí 44 procent, k Východu čtyři.
To je další hřebíček do rakve mantry, že „Západ je náš osud“. Většina Čechů očividně touží po nezávislosti, po neutralitě, po mostě. Po něčem, co by nás jednou konečně uchránilo od toho, stát se opět bojištěm cizích mocností.
Výdaje na zbrojení? Polovina národa váhá
V době, kdy vláda Petra Fialy horečně navyšuje zbrojní rozpočet a zavazuje se k dvouprocentnímu podílu HDP na obranu – s cílem dosáhnout až tří, nebo dokonce pěti procent – je postoj veřejnosti podstatně zdrženlivější.
Pouze 17 procent dotázaných by podpořilo zvýšení výdajů na úroveň 3 % HDP. Pro skok na 5 % se vyslovilo pouze 8 % obyvatel. Zajímavější ale je, že více než 40 % lidí buď považuje současné výdaje za přehnané (22 %), nebo nemá na věc jasný názor (19 %). Zbytek by ponechal současný stav.
To znamená jediné: společnost není přesvědčena, že zbrojení je cestou k většímu bezpečí. V zemi, kde chybí zdravotníci, učitelé i peníze na důchody, budí miliardy na tanky, rakety a stíhačky spíše pocit ohrožení než klidu.
V takovém kontextu pak nelze přehlédnout, že neochota bojovat není jen otázkou odvahy, ale i důvěry – a tu dnešní politici zjevně ztratili.
Komentář: Neochota bojovat jako odmítnutí vlády?
Průzkum se drží čísel, ale mezi řádky čteme i něco, co se do grafů nevejde. Možná bychom se měli ptát: Proč většina lidí nechce bránit svou zemi se zbraní v ruce? Je to opravdu slabost? Anebo důvěrná znalost dějin – a hluboká nedůvěra k těm, kdo dnes volají po „hodnotovém ukotvení“?
Nabízí se totiž i jiná interpretace: neochota bojovat není výrazem nezájmu o vlast, ale odporem k současné vládě a jejímu směřování. Lidé nechtějí umírat za Fialu, Černochovou nebo Zdechovského. Nechtějí být pěšáci v geopolitických hrách NATO, kde je Česká republika jen poslušný vazal. A už vůbec nechtějí slyšet, že jejich povinností je „obětovat se“ – zatímco vláda v přímém přenosu rozhazuje peníze zbrojovkám, korporacím a Ukrajině.
Pro většinu lidí zůstává pojem „obrana vlasti“ něčím hlubokým a intimním. Ale tahle vlast – to není vláda, to není Severoatlantická aliance, to nejsou nákupy letounů F-35. To je rodina, domov, země, krajina, jazyk. A pro tohle všechno jsou Češi možná ochotni bojovat – ale ne na rozkaz těch, kdo si pod pojmem „hodnoty“ představují tank na východní hranici.
Komentář na závěr: Co je vlastně odvaha?
Možná je čas položit si otázku, co dnes skutečně znamená „bránit vlast“. Je to slepá ochota zvednout zbraň na rozkaz kohokoli, kdo má generálské výložky? Nebo je to odvaha říct: „Ano, budu pomáhat, ale po svém. A nebudu souhlasit s každou válkou, kterou mi někdo předhodí“?
Možná, že těch 28 procent není projev slabosti. Možná je to jen připomínka, že i v roce 2025 máme jako národ ještě zbytky historické paměti. A že ne každá válka je spravedlivá jen proto, že ji vyhlašuje demokratická vláda.
A pokud se někdy opravdu ocitneme v situaci, kdy bude třeba bránit tuto zemi, možná nebudeme potřebovat tolik vojáků – ale víc lidí, kteří si zachovali zdravý rozum.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
408 krát
