Komentáře
Foltýnovy „komunikační karty“ pro občany: Ideologie místo pravdy?
Foltýnovy „komunikační karty“ pro občany mění vládní informování v ideologii. Kritici varují před propagandou a potlačením veřejné diskuse.
Foltýnovy „komunikační karty“ pro občany: Výchova nebo propaganda?
Vládní komunikační tým pod vedením Otakara Foltýna se v posledních měsících pustil do systematické „výchovy“ občanů. V návaznosti na dřívější takzvané komunikační karty, které měly sjednotit vystupování poslanců vládní koalice, se nyní obdobné materiály šíří mezi veřejnost. Cílem je podle autorů „čelit ruské propagandě“ a vyvracet „dezinformace“. Výsledkem však není otevřená debata, ale státem centralizovaný výklad skutečnosti – často selektivní a ideologicky rámovaný.
Tak už se „komunikačních kartiček“ dočkali i občané.
Celý trend informačního mentorování veřejnosti tak nabývá nové podoby. Nezůstává omezen pouze na původní formální kartičky pro politiky – nyní se rozšiřuje i směrem k široké veřejnosti. Ačkoliv v tomto případě jde spíše o symbolickou návaznost, je zřejmé, že princip zůstává stejný: shora určený výklad, který má být šířen dál.
Je to v krátké době už druhý výrazný případ, kdy státní instituce pod vedením Otakara Foltýna přistupují k veřejné komunikaci způsobem, který vyvolává pochybnosti o nestrannosti i historické pravdivosti. Prvním případem bylo zveřejnění videa Úřadu vlády a Ministerstva zahraničních věcí, které tvrdí, že Sovětský svaz naši zemi v roce 1945 neosvobodil, ale okupoval. Tato tvrzení přicházejí v rámci kampaně iniciované Litvou – zemí s temnou kolaborantskou minulostí – ke které se připojily i Estonsko, Lotyšsko, Polsko, Německo a šokujícím způsobem i Česká republika. Namísto vyvážené historické reflexe jde o jednostrannou politizaci minulosti, která slouží současným narativům a opět občanům neponechává prostor k samostatnému posouzení.
Původní komunikační karty byly určeny poslancům a úředníkům. Poskytovaly jim doporučený narativ ke klíčovým tématům – například energetice, válce na Ukrajině nebo dezinformacím. Nyní však vláda přesunula pozornost přímo k veřejnosti a uplatňuje podobný přístup i vůči ní. Výsledkem jsou infografiky a kartičky, které mají běžným občanům vysvětlit, „jak to je doopravdy“. Problémem však není samotná existence těchto materiálů, ale forma jejich prezentace. Nepřipouštějí pochybnost, alternativní výklad ani komplexitu témat. Namísto vzdělávání nastupuje přesvědčování.
Co říká stát a co říkají fakta? Srovnání a protiargumenty
První tvrzení, které komunikační materiály uvádějí, se týká údajného slibu, že se NATO nebude rozšiřovat. Podle tvrzení Foltýnova týmu žádné takové ujištění nepadlo a Rusko si vše vymyslelo. Ve skutečnosti však v únoru 1990 americký ministr zahraničí James Baker prohlásil, že „NATO se neposune ani o píď na východ“ („not one inch eastward“). Toto ujištění padlo v kontextu sjednocení Německa a mělo se týkat bývalé NDR. Sovětský vůdce Michail Gorbačov tato slova bral vážně a jeho výrazná ztráta důvěry ve sliby Západu nastala právě po jejich nedodržení. I když nešlo o právně závaznou dohodu, z ruského pohledu šlo o porušení důvěry. Západ dnes tvrdí, že žádný závazek neexistoval, ale skutečností zůstává, že padla politická ujištění. Pokud chtěly Spojené státy zabránit eskalaci, mohly tyto obavy včas adresovat a nedovolit jejich přerod v krizi důvěry.
Druhé tvrzení se týká otázky ukrajinského členství v NATO. Foltýnovy materiály uvádějí, že Ukrajina nebyla do NATO pozvána, a tudíž Rusko nemělo důvod reagovat. Fakta však ukazují jiný obrázek. Již v roce 2008 NATO deklarovalo, že se Ukrajina a Gruzie „stanou členy“. Od roku 2014 Ukrajina spolupracovala s NATO, reformovala armádu a zavedla kurz směřující k členství. V roce 2019 navíc zakotvila snahu o vstup do NATO přímo do své ústavy. V prosinci 2021 Rusko oficiálně požadovalo právní záruku, že Ukrajina nikdy do NATO nevstoupí. Západ tento požadavek odmítl. Z ruského pohledu tedy nešlo o hypotetickou hrozbu, ale o jasný trend, který vyvolával dlouhodobé obavy. Nelze agresi ospravedlňovat, ale stejně tak nelze tvrdit, že obavy Ruska byly zcela vykonstruované.
Třetí často opakované tvrzení zní: „Rusko se údajně bálo NATO na svých hranicích, ale ve skutečnosti to byla jen výmluva“. Tento výklad však ignoruje historický kontext a hlubší geopolitické souvislosti. NATO vzniklo jako vojenský blok proti Sovětskému svazu a v ruském strategickém myšlení zůstává hlavním geopolitickým protivníkem. V roce 2004 se aliance rozšířila do Pobaltí, čímž vznikla přímá hranice s Ruskem. Ukrajina se následně zapojovala do vojenských cvičení s NATO, jako například Sea Breeze. Rusko přitom opakovaně deklarovalo, že členství Ukrajiny v NATO je nepřijatelné a představuje červenou linii. V prosinci 2021 požadovalo od USA a NATO právně závazné záruky. Tyto záruky byly zamítnuty jako nepřijatelné.
Připomeňme si i precedent z dějin Spojených států – během Karibské krize v roce 1962 Spojené státy ostře reagovaly na přítomnost sovětských zbraní na Kubě a pohrozily válkou, přestože šlo o suverénní stát. Dnes Spojené státy tvrdí, že Rusko „nemá právo“ reagovat na přítomnost NATO u svých hranic. Nelze však používat dvojí metr. Geopolitické vnímání hrozeb je legitimní součástí mezinárodních vztahů, byť by reakce na ně měla být nevojenská.
Čtvrté tvrzení se týká událostí na Ukrajině v roce 2014. Oficiální výklad říká, že šlo o lidovou revoluci, a nikoliv o převrat. Západ skutečně podporoval nevládní organizace a prodemokratické síly na Ukrajině. Zveřejněné odposlechy z roku 2014 ukazují, že zástupci USA jednali o složení budoucí ukrajinské vlády. Prezident Janukovyč sice uprchl ze země, ale nebyl sesazen podle ústavní procedury. Parlament pouze konstatoval jeho nezpůsobilost vykonávat funkci. Ano, protesty měly masovou podporu a vyjadřovaly vůli lidu, ale tvrzení, že šlo o čistou revoluci bez vnějších vlivů, je zkreslené. Realita byla komplexní a vládní „kartičky“ ji zjednodušují na ideologický mýtus.
Osvěta nebo propaganda?
Ve světě, kde občan přemýšlí, klade otázky a někdy dokonce pochybuje, se český stát rozhodl zarazit tento nebezpečný trend v zárodku. Pod vedením Otakara Foltýna přichází s řešením: proč lidem složitě vysvětlovat svět, když jim ho můžeme rovnou jednoduše nakreslit na kartičky? Stačí si zapamatovat pár frází, zopakovat je ve správném pořadí a je z vás informovaný občan.
Komunikační karty pro veřejnost tak vlastně nahrazují složité myšlení příjemnou jednoznačností. Kdo pochybuje, nepochopil. Kdo se ptá, ten šíří dezinformace. Kdo si dovolí jiný názor, tomu to možná ještě nedošlo, ale určitě už je někde evidován. A kdo chce vést dialog, měl by si napřed ověřit, zda říká to, co je momentálně v kurzu.
Stát, který se dříve staral o to, aby lidé mohli svobodně vyjadřovat své názory, se dnes stará spíš o to, aby vyjadřovali správné názory. A pokud možno unisono. Otakar Foltýn a jeho tým tak nepřipravují občany na kritické zhodnocení reality, ale spíš na její recitaci. Demokracie to jistě přežije. Otázkou je, jestli přežije i svobodný duch, kterého měla chránit. k autoritativnímu diktátu jediné pravdy. Takzvané komunikační karty, distribuované nyní i široké veřejnosti, nepředstavují nástroj otevřené debaty, ale formu státní propagandy. Namísto plurality názorů je občanům podsouván jediný správný výklad reality, přičemž jakýkoli odlišný pohled je automaticky nálepkován jako dezinformace nebo projev nepřátelské činnosti.
Tato strategie nejenže dusí svobodu projevu, ale zároveň vytváří atmosféru strachu a autocenzury. Lidé, kteří kladou otázky, vyjadřují pochybnosti nebo přicházejí s alternativním výkladem událostí, jsou v lepším případě umlčováni, v horším veřejně dehonestováni. Demokratický stát by měl být prostorem, kde různé názory existují vedle sebe, kde kritika není útokem, ale součástí veřejné diskuse. V systému, který staví na komunikačních kartách a „výchově“ občanů ke správnému smýšlení, se však svobodná diskuse stává nežádoucí překážkou.
Otakar Foltýn a jeho tým tak nevytvářejí obranný val proti manipulaci, ale aktivně budují komunikační prostředí, kde má občan místo přemýšlení především opakovat naučené odpovědi. A to je cesta, která vede od demokracie k ideologické kontrole. Obsah těchto materiálů je často fakticky správný, ale jejich forma je autoritářská. Chybí otevřený dialog, uznání složitosti reality a přípustnost jiných pohledů. Stát nemá vychovávat k jednotnému názoru. Má poskytovat informace, podporovat svobodnou debatu a chránit prostor, kde se občan může rozhodnout sám. Informační řízení, které dnes vede Otakar Foltýn, však směřuje opačným směrem.
🔻 Co si o tom myslíte vy?
Je Foltýnův tým nestranný?
Důvěřujete státní informační strategii pod vedením Otakara Foltýna?
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
236 krát
