Historické a Geopolitické Souvislosti Moderních Konfliktů dle Andreje Fursova

Historické a Geopolitické Souvislosti Moderních Konfliktů dle Andreje Fursova

Jak se historické strategie velmocí promítají do současných konfliktů? Andrej Fursov nabízí ostrou analýzu, která propojuje geopolitické kalkulace minulosti s dnešní realitou — od Mnichova přes Stalinovu doktrínu až po Ukrajinu.

Historické a geopolitické souvislosti moderních konfliktů dle Andreje Fursova

Andrej Iljič Fursov je ruský historik, sociolog a publicista, známý svými analytickými rozbory skrytých mocenských struktur a alternativními výklady dějin. Jeho přístup je často v protikladu k oficiálním interpretacím, klade důraz na logiku velmocenských plánů a strategických aliancí, které podle něj formují světové dění nejen v minulosti, ale i v současnosti.

Ve své přednášce „Proč se v Evropě tvoří nové Velké říše?“ Fursov předkládá komplexní analýzu dějinných událostí, které vedly k druhé světové válce, vývoji Sovětského svazu a jeho střetu se západními mocnostmi, a nabízí paralely se současným vývojem na Ukrajině i v širším geopolitickém kontextu.

Příprava půdy pro světový konflikt a skryté cíle velmocí

Podle Fursova byly už dvacáté roky 20. století obdobím, kdy si mocnosti rozdávaly karty pro budoucí světový konflikt. Spojené státy, jak tvrdí, usilovaly o zničení Britského impéria a viděly v Německu i Sovětském svazu nástroje, jak tohoto cíle dosáhnout. Měly plán, ve kterém by Německo porazilo Británii a poté by bylo samo zničeno Sovětským svazem. Aby se tento plán nezhroutil, musela být za každou cenu zabráněna válka mezi Německem a Sovětským svazem.

Naopak Británie měla opačný cíl. Chtěla, aby Hitler zaútočil na Sovětský svaz, zatímco západní Evropa by zůstala v britské sféře vlivu. Britové i Američané tedy podle Fursova připravovali Hitlera ke konfliktu, ale s odlišnými strategickými očekáváními.

Geopolitické souvislosti Mnichovské dohody a začátku války

V této logice je třeba chápat i podporu Německa ze strany Západu po Hitlerově nástupu k moci. Britové mu umožnili anšlus Rakouska a následně předali české pohraničí v Mnichovské dohodě. Československo přitom disponovalo významným vojensko-průmyslovým komplexem, který Hitler po jeho obsazení plně využil.

Fursov považuje 28. září 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, za skutečný začátek druhé světové války. Němečtí generálové tehdy plánovali spiknutí proti Hitlerovi, obávali se války s Československem, ale britský premiér Churchill jim vzkázal, že svrhnutí Hitlera není žádoucí. Místo toho bylo třeba nechat ho „zamotat se“ do války se Sovětským svazem. Tato logika předjímala rozpad mírových pořádků v Evropě.

Sovětsko-německý pakt a „šakal Evropy“ Polsko

Fursov ostře kritizuje jednostranné hodnocení sovětsko-německého paktu z roku 1939. Upozorňuje, že podobné smlouvy uzavřely s Německem i Francie, Velká Británie či Itálie. Podle jeho výkladu Sovětský svaz využil pakt jako způsob, jak oddálit válku a získat čas.

Důležitou roli v této části příběhu hraje také Polsko. Churchill jej nazýval „šakalem evropské politiky“, protože se aktivně podílelo na rozdělení Československa a později si činilo nároky na Slovensko. Hitler ale polským požadavkům neustoupil a místo toho rozpoutal invazi do Polska. Sovětský svaz pak vpadl do východních oblastí Polska, které považoval za historicky své.

„Divná válka“ a snahy o dohodu s Británií

Po vypuknutí války se odehrála kuriózní fáze tzv. „divné války“, kdy západní mocnosti sice formálně vstoupily do konfliktu, ale vojensky nijak nezasáhly. Fursov tuto pasivitu interpretuje jako další důkaz toho, že Británie stále doufala v dohodu s Hitlerem. Zmíněno je například Hitlerovo rozhodnutí nechat britské jednotky u Dunkerku uniknout, což mělo být gestem dobré vůle.

Fursov doporučuje knihu Guida Preparaty „Hitler Incorporated“, která podle něj detailně vysvětluje, jak se USA a Velká Británie podílely na ekonomickém vzestupu Třetí říše. Tento pohled zdůrazňuje roli finančního kapitálu v přípravě válečných konfliktů jako nástroje přetváření světového řádu.

Historické a geopolitické souvislosti Stalinovy strategie

Andrej Fursov představuje Stalina jako protiklad Marxe, Lenina a Trockého. Zatímco oni podle něj prosazovali světovou revoluci, Stalin se rozhodl budovat socialismus v jedné zemi. Tím prý zničil plány globalistů hned třikrát: ukončením projektu světové revoluce, uzavřením paktu s Německem a obnovou země po válce spojenou se získáním jaderné zbraně.

Stalin podle Fursova chápal, že bez konsolidace společnosti nemůže Sovětský svaz přežít. Proto podporoval vytvoření „modálního typu sovětského člověka“, který v sobě spojoval disciplínu, vlastenectví a vůli k oběti. Tento typ podle něj v rozhodujících okamžicích války „zlomil páteř Wehrmachtu“.

Konsolidace společnosti jako klíč k vítězství

Fursov tvrdí, že jedině silná a jednotná společnost dokáže přežít těžké historické zkoušky. Porovnává první světovou válku, kdy se ruská armáda zhroutila, s druhou světovou válkou, kdy i přes katastrofální ztráty byla země schopna vychovat novou generaci velitelů a vojáků, kteří porazili nacismus. Osm procent populace s potřebným typem vědomí a vůle prý stačilo k tomu, aby strhli ostatní.

Moderní geopolitické konflikty v historickém kontextu dle Fursova

Podle Fursova není konflikt na Ukrajině izolovanou událostí, ale součástí širší „třicetileté války“ nového typu, která má být východiskem z krize moderního kapitalismu. Na rozdíl od předchozích světových válek probíhá tato nová válka jako série lokálních konfliktů – Sýrie, Ukrajina, Arktida, Střední Asie. Součástí jsou i přesuny džihádistických jednotek a forma teroristické války.

Geopolitická hra má podle něj více vrstev: USA chtějí oslabit Rusko, Britové spolu s Vatikánem mají vlastní představy o přestavbě východní Evropy. Zatímco Londýn prosazuje koncept „Nové Rzeczpospolity“, Vatikán podle Fursova sní o „Intermariu“ v duchu obnovy Rakousko-Uherska. V tomto prostoru se střetávají i síly jako BlackRock nebo Vanguard, které dnes soupeří se starými strukturami City a aristokracií.

Zelenskyj mezi mlýnskými kameny

Současného ukrajinského prezidenta Zelenského Fursov líčí jako loutku v rukou Británie. Jeho osud je podle něj zcela závislý na britské ochraně, přičemž jakákoli dohoda s Trumpem je pro něj nemožná. Ruská pozice je podle něj naproti tomu stabilní: Moskva je ochotna jednat o míru, pokud půjde o skutečný mír, nikoli opakování scénáře z Minsku.

Strategie nevojenské války a zhroucení Západu

Fursov připomíná Stalinovy snahy o vytvoření metodiky „totální nevojenské války“, kterou rozvíjel Berija a později Šelepin. Tyto strategie, zaměřené na oslabení nepřítele bez přímé vojenské konfrontace, se podle něj staly základem současného čínského a amerického přístupu. Kniha „Neomezená válka“ sepsaná čínskými generály vznikla údajně právě díky znalostem získaným v Sovětském svazu.

Současní západní lídři podle Fursova zničili Západ zevnitř a otevřeli prostor pro vznik „postzápadního světa“. Rusko se tak podle něj ocitá před volbou: buď zůstat naživu, nebo si v novém světě vybojovat důstojné místo jako jaderná velmoc.

Historická schopnost Ruska využít krizí Západu

Dějiny podle Fursova ukazují, že Rusko několikrát využilo momentů, kdy byl Západ zaneprázdněn vlastními válkami. Ať už šlo o období smuty, války o dědictví nebo občanskou válku po roce 1917, vždy se podařilo najít cestu k obnově. Aby se to mohlo zopakovat, musí však ruská elita pochopit, že Západ není partner, ale nepřítel. Fursov zakončuje svůj výklad tvrdě: jediný způsob, jak s vlkem přežít, je vytrhnout mu zuby. Jak ukazují tyto historické a geopolitické souvislosti moderních konfliktů dle Andreje Fursova, ani současné války nevznikají bez hlubokých kořenů v minulosti.

Kompletní přednášku Andreje Fursova s názvem „Зачем в Европе создаются Великие Рейхи“ naleznete na ZDE.