Příběh jednoho důchodce nabízí otevřený pohled na to, jak se změnil život od doby socialismu až po dnešek. Od bytů a vody přes ceny až po společenský život – osobní vzpomínky odhalují ostrý kontrast mezi dvěma epochami.

Ostrava za komunistů a dnes

„Nejsem žádný příznivec komunistů, vždycky jsem byl proti nim,“ začíná své vyprávění muž narozený v roce 1950. Přesto však připomíná, co všechno tehdejší režim vybudoval. Havířov, celá Poruba, sídliště pro statisíce lidí. „A dnes? Vládnou skoro stejně dlouho, brzy to bude čtyřicet let. Ať mi ukážou, kolik jsme postavili přehrad, sídlišť nebo bytů za těch pětatřicet let. Nic nepostavili,“ říká s rozčarováním.

Dva světy, dvě zkušenosti

Důchodce si dobře uvědomuje, že jeho život se rozdělil na dvě poloviny. Jednu prožil před rokem 1989, druhou poté. A bilance je podle něj jasná. „Je to osmdesát ku dvaceti ve prospěch doby před revolucí,“ hodnotí. Lidé si dnes rádi dělají legraci z front na banány, ale tehdejší nedostatky prý blednou ve srovnání s tím, na co dnes lidé čekají.

Voda jako symbol změny

Výmluvně ukazuje rozdíly na cenách vody. „Na počátku devadesátých let stál kubík vody šedesát haléřů a stočné dvacet. A dnes? Studená voda stojí 140 korun za kubík!“ počítá důchodce. Ano, přiznává, že jeho dnešní důchod převyšuje někdejší ředitelské platy. „Ale kolik si koupím kubíků vody?“ ptá se.

Bydlení a každodenní náklady

Vzpomíná i na bydlení. V roce 1973 se oženil a o rok později už se stěhoval do družstevního bytu. „Platili jsme 230 korun i s anuitou,“ říká. Stejně dostupná byla i zábava. Vstupné na porubské koupaliště činilo dvě koruny padesát. „Dneska jdete s rodinou na koupaliště a berete stovky, když jdete čtyři s dětmi,“ dodává.

Společenský život a zábava

Výrazně se podle něj změnil i společenský život. „Od roku 1951 tu byly čaje v kulturáku, v besedě se tančilo, na hlavní třídě hrála dechovka. Jako mladí kluci jsme chodili od jedné akce k druhé, všude hrála živá hudba. Dneska se mladí seznamují na internetu. My jsme se poznávali na zábavách a nebyli jsme žádní ožralci,“ vzpomíná. A s ironií dodává: „Po revoluci nám tvrdili, že to byly jen noclehárny pro pracovní sílu.“

Ekonomika a ztracené vlastnictví

Jeho pohled na současnou ekonomiku je stejně kritický. „Co je dnes naše? Nic. Škodovka není naše, Hyundai není náš, ani obchody nejsou naše. Fabriky zmizely. Nová huť je položená, Vítkovice taky. Já jsem tam pracoval. A dnes nevím, z čeho Ostrava vlastně žije,“ uzavírá.

Text vznikl na základě příspěvku sdíleného na sociálních sítích a byl redakčně upraven.