Řehka se vykrucuje. Skandál se sledováním opozice armádou se prohlubuje

Generál Řehka čelí skandálu kvůli sledování politiků a tvrdí, že „nešlo o sledování, ale o cvičení“.

Pohádka o cvičení. Vojáci si to nemysleli

Když poslanec Pavel Růžička 10. června zveřejnil informaci, že armáda prováděla sledování opozice v rámci projektu „Volby 2025“, velení armády v čele s generálem Karlem Řehkou mlčelo. Mlčelo celé týdny – až do chvíle, kdy kauza nabobtnala a začala ohrožovat samotné velení. Teprve poté Řehka svolal tiskovou konferenci, na níž předstoupil před veřejnost s jednoduchou větou: „Nešlo o sledování, ale o interní cvičení“.

Jenže právě to je kámen úrazu. Pokud šlo skutečně jen o „výcvik“, proč se vojáci dotazovali nadřízených, zda je tato činnost zákonná? Proč byli úkolováni k analýze skutečných veřejných projevů konkrétních politiků, proč se sestavovaly profily a analyzovaly narativy zaměřené na domácí politické prostředí? A hlavně – proč měl výcvik tak vysoký stupeň utajení, že se dnes řeší, kdo informace tzv. „vynesl“?

Jeden z bývalých dlouholetých příslušníků armády pro redakci pod podmínkou anonymity uvedl: „Cvičení se provádějí na fiktivních datech, fiktivním scénáři, s fiktivními osobami. To, co vidíme tady, vypadá jako operace v reálném čase na reálných cílech.“ Toto svědectví zásadně zpochybňuje Řehkovo tvrzení o „běžném školení“ kybernetických jednotek.

Armáda pod tlakem, vina se přehazuje

Generál Řehka odmítá, že by armáda sledovala opozici nebo politické subjekty. Argumentuje tím, že šlo o analýzu veřejného diskurzu v otevřených zdrojích a že armáda nikdy nevedla žádné složky na občany. To však neodpovídá obsahu uniklých dokumentů ani výpovědím insiderů, podle nichž bylo cílem monitorovat politické postoje a jejich dopady v reálném čase.

Ještě znepokojivější je samotná reakce armády a ministerstva obrany na únik dokumentů. Místo aby se vyšetřovalo, zda nedošlo ke zneužití armády k politickým účelům, vojenská policie pátrá po tom, kdo informaci vynesl ven. Řehka navíc bez důkazů obviňuje civilní část ministerstva obrany, čímž otevřeně útočí na ministryni Janu Černochovou. Ta na oplátku podala podnět k prošetření úniku, čímž se potvrdil totální rozklad důvěry mezi vedením armády a rezortem.

Poslanec Růžička: Šmírování bylo reálné

Pavel Růžička, místopředseda sněmovního výboru pro obranu a bývalý vojenský hasič, celou kauzu otevřel zveřejněním interních dokumentů. Ty podle něj dokazují, že armáda skutečně sledovala aktivity opozice, přičemž zpochybnil samotnou legendu o cvičení. „Fakt by kvůli cvičení psali vojáci oficiální dopisy, v nichž se dotazují na zákonnost operace?“ ptá se Růžička.

Za Růžičku se postavila i část veřejnosti, která v komentářích varuje před „násilným převzetím moci“ a „porušením demokratických principů armády“. Jiní připomínají, že „analýza narativů“ za peníze daňových poplatníků je jen eufemistickým popisem cenzury a sledování politické konkurence. Pokud se potvrdí, že se armáda zapojila do monitorování veřejného mínění ve prospěch vládní politiky, půjde o bezprecedentní zneužití moci.

Demokracie na hraně

Celá kauza má jeden jmenovatel: důvěra. Když vojáci začnou sledovat občany, byť „jen na síti“, a vydávají to za cvičení, dostává se základní demokratický princip civilní kontroly nad armádou do krize. V situaci, kdy jeden z vrcholných generálů obviňuje vedení resortu a resort naopak podává trestní oznámení, už nejde o interní konflikt – jde o ohrožení demokratických institucí.

Opozice, stejně jako veřejnost, má právo vědět, kdo nařídil analýzu politického prostředí. Měla to být armáda? Měl to být generál Řehka? Nebo snad někdo z vládní koalice? Zatím místo odpovědí přichází mlžení, výmluvy a přehazování viny.

Závěr

Tvrzení generála Řehky, že „nejde o sledování, ale cvičení“, dnes zní jako zoufalý pokus vyhnout se odpovědnosti. Armáda není cvičištěm pro sledování opozice. A demokracie není hra na výklad pojmů. Pokud se ukáže, že došlo k cílenému zneužití armádních kapacit pro politické účely, pak musí nést odpovědnost nejen jednotlivci, ale i ti, kteří je kryli.