Vítězslav Nezval byl jedním z nejvýznamnějších českých básníků 20. století. Zakladatel poetismu, tvůrce surrealistické poezie i autor angažovaných veršů socialistického realismu prošel řadou uměleckých proměn, které odrážejí vývoj doby i jeho osobní hledání. Od Devětsilu přes cestopisy až po horoskopy – jeho tvorba je stejně pestrá jako život, který žil.

Vítězslav Nezval (1900–1958): Básník, který prošel proměnami

Vítězslav Nezval – životopis básníka

Vítězslav Nezval, jedna z významných postav české literatury 20. století, se narodil 26. května 1900 v moravských Biskoupkách. Byl to básník, spisovatel, dramatik, překladatel, publicista a dramaturg. Jeho tvorba prošla několika vývojovými fázemi, od avantgardních směrů až po styl socialistického realismu.

Narodil se v rodině venkovského učitele. Dětství prožil v Šemíkovicích, na které později vzpomínal ve svých pamětech Z mého života. Studoval gymnázium v Třebíči, krátce práva v Brně a následně přestoupil na Filosofickou fakultu v Praze, kterou však nedokončil. Po studiích působil jako tajemník redakce Masarykova slovníku naučného, posléze se věnoval výhradně spisovatelství. Krátce také pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla.

Dílo Vítězslava Nezvala a jeho vývoj

V roce 1922 vstoupil do uměleckého svazu Devětsil, kde se podílel na založení poetismu. Cílem tohoto nového básnického směru bylo nahlížet na život tak, aby byl básní. K programovým dílům poetismu patří sbírka Pantomima (1924), obsahující drobné hříčky a kaligramy, a skladba Abeceda, ve které Nezval asociuje představy tvarů jednotlivých písmen. Knižní vydání Abecedy z roku 1926 bylo spoluprací s typografem Karlem Teigem a tanečnicí Milčou Mayerovou. Mezi stěžejní díla poetismu patří také Podivuhodný kouzelník (1922), považovaný za básnický autoportrét.

Zlomem v Nezvalově tvorbě byla báseň Akrobat (1927), silně ovlivněná překladem Apollinairova Pásma. Tato báseň naznačuje autorovo rozhodnutí opustit poetismus. K tomuto období se řadí i Edison, báseň oslavující tvůrčí práci. Obě díla byla zařazena do souboru Básně noci (1930). Pro Edisona je charakteristický opakující se refrén, který se proměňuje z pesimistického na optimistický.

Básník Vítězslav Nezval a jeho inspirace

Cesty do zahraničí, zvláště do Sovětského svazu, Francie, Itálie a Řecka, měly na Nezvala vliv. Ve Francii se seznámil s mnoha surrealisty, včetně André Bretona. Pod jejich vlivem založil v roce 1934 Skupinu surrealistů v ČSR. K jeho surrealistickým dílům patří sbírky Žena v množném čísle (1936) a Absolutní hrobař (1937). V téže době vydal anonymně sbírku 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936), která stojí mimo jeho surrealistickou tvorbu a imituje styl Françoise Villona. Touto sbírkou se chtěl vyjádřit k aktuálním problémům.

Kolem roku 1937 Nezval opustil surrealistické myšlenky a přiklonil se k poezii nadosobních hodnot. Svůj vztah k vlasti vyjádřil ve sbírce Pět minut za městem (1939).

V roce 1924 vstoupil do KSČ. Jeho vztah k této straně a k SSSR vedl v roce 1938 k jeho rozchodu se surrealismem. Po druhé světové válce byl v KSČ velmi aktivní. Jeho tvorba v tomto období je poznamenána stylem socialistického realismu. Nezval podepsal manifesty jako Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu! v roce 1946 a výzvu Kupředu, zpátky ni krok! v roce 1948. Byl členem Ústředního akčního výboru NF. V duchu socialistického realismu tvořil sbírky jako Velký orloj (1949), Stalin (1949), Zpěv míru (1950) či Křídla (1952). Velký orloj je také popis jeho horoskopu zrození. Zpěv míru reagoval na boj proti nebezpečí atomové války.

Vítězslav Nezval a poezie 20. století

V oblasti prózy vydal Nezval většinu děl mezi lety 1929 a 1934, zaměřených na sféru podvědomí a snu. K nejznámějším patří „černý“ román Valérie a týden divů (1932). Napsal nedokončené paměti Z mého života. Vydal i vzpomínkové knihy, které byly zároveň cestopisy, například Neviditelná Moskva (1935) a Ulice Git-le-Coeur (1936).

Jeho dramatická tvorba zahrnuje Depeše na kolečkách (1922). Jedno z jeho nejznámějších děl je hra Manon Lescaut (1940), volně inspirovaná Prévostovým dílem. Později reagoval na nebezpečí atomové války dramatem Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956).

Nezvalovy básně byly zhudebněny. Písně na Nezvalova slova nazpívali například Vlasta Burian nebo Hana Hegerová. Významnou skladbou na jeho text je Sbohem a šáteček Vítězslavy Kaprálové. Jan Spálený zhudebnil Edisona a Signál času.

Zajímavostí je Nezvalův celoživotní zájem o astrologii. Studoval astrologické knihy a tvrdil, že předpověděl vlastní smrt o Velikonocích. V jeho pozůstalosti se nachází nedokončená učebnice astrologie.

Odkaz Vítězslava Nezvala dnes

Nezval, ačkoliv se v roce 1948 oženil se svou dlouholetou partnerkou Františkou Řepovou, s níž žil až do smrti, měl milostné poměry s herečkou Lilly Hodáčovou a později s Olgou Jungovou, s níž měl syna Roberta.

Vítězslav Nezval byl oceňován. Za sbírky Stalin, Z domoviny a Křídla obdržel státní ceny. V roce 1953 se stal národním umělcem.

Koncem roku 1950 onemocněl spálou a poté prodělal infarkt. Zemřel 6. dubna 1958 v Praze na akutní zápal plic a následné selhání srdce. Smrt nastala náhlým selháním ochablého srdce v důsledku povšechné aterosklerózy a akutního zánětu plic. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Jeho přínos pro českou avantgardu ve 20. a 30. letech je nezpochybnitelný. Jeho odkaz připomíná například festival moderní poezie Nezvalova Třebíč, který se koná od roku 1961 a po přestávce byl obnoven v roce 2015.

Vítězslav Nezval zůstává komplexní postavou české literatury, jejíž dílo odráží umělecké i společenské proměny doby, ve které žil.

Více o Vítězslavu Nezvalovi najdete také na cesky-jazyk.cz.