Volt znovu hrozí soudem. Ačkoli Ústavní soud jasně vysvětlil, že pravidla byla dodržena, strana se snaží hledat skulinky a zviditelňovat se místo poctivé politiky.

Inkoust ještě neoschnul a Volt už opět křičí

Ještě ani nestačil oschnout inkoust na rozhodnutí Ústavního soudu a strana Volt se znovu hlasitě připomněla. Ačkoli soud její stížnost proti kandidátkám hnutí SPD a Stačilo! jasně odmítl, Volt vzápětí oznámil, že nevylučuje další kroky – tentokrát směrem k Nejvyššímu správnímu soudu. Tento krok ovšem působí spíše jako pokračování mediální kampaně než jako reálný právní postup.

Co soud opravdu rozhodl

Ústavní soud se ve svém nálezu vyjádřil naprosto jednoznačně. Žádná „skrytá“ či „nepřiznaná“ koalice, jak ji vykresluje Volt, v právním řádu neexistuje. Koalicí je pouze subjekt, který se jako koalice výslovně přihlásí a podléhá tak vyššímu kvóru pro vstup do Poslanecké sněmovny. Pokud se politické strany rozhodnou kandidovat společně na jedné kandidátce, zákon jim to dovoluje.

Nejde o žádnou kličku ani o novinku. Politické strany tuto možnost využívají opakovaně a soudy to vždy považovaly za legitimní. Ústavní soud jen připomněl základní princip: co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Politické subjekty proto mohou svobodně využívat mantinely, které jim právní úprava nabízí. Naopak stát a jeho orgány mohou činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. Zásah do svobodné soutěže politických stran by proto byl nejen nepřiměřený, ale přímo protiústavní.

Politická strategie se nedá zakázat

Volt se ve svých podáních snažil prosadit materiální výklad, podle kterého by soudy měly zohledňovat faktickou spolupráci stran, i když není formálně deklarovaná. Jenže to je čistě politický požadavek. Žádný soud nemůže zakazovat subjektům, aby kandidovaly společně, pokud zákon tuto možnost výslovně připouští.

Tato praxe navíc není sama o sobě ničím problematická. Je na voličích, aby posoudili, zda jim podobná spolupráce vadí či nikoli. Pokud některý subjekt zakryje svou identitu, může tím ztratit důvěru. Ale rozhodně to není důvod k tomu, aby soudy rušily kandidátky nebo zasahovaly do průběhu voleb.

Od práva k propagandě

Mnohem výmluvnější než samotná žaloba je způsob, jakým Volt svou iniciativu prezentoval. Mluvčí strany po rozhodnutí soudu prohlásil, že nyní je řada na voličích, zda chtějí do Sněmovny „fašisty, komunisty a sociální demokraty“. Tento výrok jasně ukazuje, že nešlo o věcný spor o výklad volebního zákona, ale o politický boj vedený skrze soudní síně.

Místo seriózní diskuze o podobě volebního zákona, kterou by Volt mohl vést v Poslanecké sněmovně – pokud by měl zastoupení – se zvolila jednodušší cesta. Podání žaloby, mediální hluk a snaha přitáhnout pozornost. Jenže soudní proces není tisková konference a právní argumentace se nedá nahradit politickými hesly.

Nejvyšší správní soud jako poslední štace?

Nyní Volt nevylučuje, že se obrátí na Nejvyšší správní soud. Jenže ten řeší pouze stížnosti na samotný průběh a výsledky voleb. A pokud Ústavní soud – nejvyšší autorita – konstatoval, že volební pravidla nebyla porušena, jaké reálné šance má Volt na úspěch? Odpověď je jasná: prakticky žádné.

Pokud by k tomuto kroku přesto došlo, šlo by jen o další zbytečné zatížení soudního systému. Ten má sloužit k ochraně práv občanů, nikoli jako nástroj politických exhibicí.

Ztráta důvěry ve volby i soudy

Největším nebezpečím podobného postupu není samotná žaloba. Je jím atmosféra, kterou podobné kroky vytvářejí. Neustálé napadání volebního procesu a vykreslování oponentů jako „fašistů“ či „komunistů“ podkopává důvěru občanů nejen v politiku, ale i v nezávislost soudů. Pokud by se soudy nechaly zatáhnout do politického boje, staly by se rukojmím marketingových strategií.

Volt nehájí férovost, ale vlastní přežití

Celý případ ukazuje, že Volt ve skutečnosti nehájí férovost voleb, ale především sám sebe. Strana, která nemá pevnou podporu voličů, se snaží nahradit chybějící politický vliv soudními žalobami a ostrou rétorikou. Jenže soudní sály nejsou náhradou za volební urny.

Pokud Volt nedokáže získat důvěru občanů, žádná stížnost u Nejvyššího správního soudu mu cestu do Sněmovny neotevře. A pokud jeho jedinou strategií zůstane soudní kverulantství, je velmi pravděpodobné, že si jej voliči zapamatují jen jako „stranu soudních spisů“.