Rozhovory & debaty
Cenzura v Česku: Petr Žantovský varuje před ohrožením svobody slova
Cenzura jako nástroj moci se vrací v nové podobě. Petr Žantovský vysvětluje její historické kořeny, současné projevy i nebezpečí pro svobodu slova v České republice a Evropě.
Hostitel Petr Bureš s radostí přivítal Petra Žantovského, který vystoupil jako poslední významný host dne a sám si ovládal obrazovou prezentaci. Hned na úvod poděkoval za pozvání i vlídné přijetí, vyjádřil potěšení, že navazuje na předchozí povídání Michala Semína, a slíbil, že přinese další informace. Svoji celoživotní zkušenost shrnul do jediné fráze: „to nemůžeš chtít, to nemůžeš říkat“. Právě v tom spatřuje základní projev jevu zvaného cenzura, jíž se věnuje mnoho let. Připomněl také, že před měsícem vydal téměř třistastránkovou knihu s názvem Cenzura versus svoboda slova a toto téma vyučuje na Vysoké škole ekonomické na tzv. Ševčíkově fakultě, kde vede předmět „Informace, dezinformace, propaganda“.
Pravda a poctivost při hledání faktů
Ještě před samotnou analýzou cenzury se Žantovský zastavil u pojmu pravda, který podle něj provází celé dějiny lidského myšlení. Připomněl proces se Sokratem, jenž byl odsouzen k smrti za „kažení studentů“ tím, že jim vysvětloval, že pravdu nelze snadno poznat a čím více vědí, tím více si uvědomují, že „nic nevědí“. Zdůraznil, že k pravdě se pouze přibližujeme a rozhodující je míra poctivosti, s jakou se snažíme skládat fakta a nenecháváme se odvést jinam. V této souvislosti zmínil fascinaci tzv. fact-checkery, jako jsou Jakub Macek, Jan Cemper nebo Jakub Janda, kteří podle něj tvrdí, že pravdu znají a že dokážou spolehlivě odhalit dezinformace. Podotkl, že jejich činnost slouží především k prosazování politických zájmů.
Své studenty se snaží „kazit“ podobně jako kdysi Sokrates – vysvětluje jim, že je nutné hodně číst, studovat historii a přemýšlet o analogiích, aby se k pravdě mohli přiblížit byť třeba jen o nepatrný kousek. Nikdo však podle něj nemůže očekávat, že by do pravdy vstoupil rovnýma nohama. Přesto s radostí konstatoval, že v posledních pěti až šesti letech pozoruje u mladé generace větší zájem o kritické myšlení a schopnost klást otázky.
Pochybnost jako základ myšlení
Tento postoj shrnul do slavné věty: „Cogito ergo sum“, tedy „pochybuji, tedy jsem“. Podle Žantovského platí, že pokud člověk nepochybuje, stává se pouze „opicí na provázku“ nebo „slavným ovčanem“. Pochybnost je proto podle něj základem skutečného myšlení. Dnešní mladá generace, narozená po roce 2000, už podle jeho slov není generací mileniálů spokojených jen s levnými lety do Londýna. Začíná vnímat, že svět není takový, jakým je předkládán v „Matrixu“, a právě tato otevřenost mu dává důvod k optimismu i k pokračování v jeho práci.
Historie a definice cenzury
Žantovský následně přistoupil k samotné definici pojmu cenzura. Podle něj jde o dohlížení nad mediálními či veřejnými obsahy z různých důvodů a s různými záminkami. Tento fenomén provází lidstvo od antiky až po dnešek, přičemž se stává čím dál sofistikovanějším a technologicky vyspělejším. Vždy jde o situaci, kdy mocenská elita ztratí argumenty a není schopna přesvědčivě komunikovat s lidem. V takovém okamžiku nastupuje zákaz názorů odporujících oficiální doktríně.
Žantovský zdůraznil, že obětí cenzury není jen jednotlivec, nýbrž celá společnost, která tak přichází o možnost svobodné komunikace. Připomněl institucionální podobu cenzury v 16. století s vydáním Index Librorum Prohibitorum, tedy seznamu zakázaných knih, jehož vydávání bylo obhajováno ochranou morálky.
Manipulace a nálepkování
V navázání na Michala Semína upozornil Žantovský na techniky, které se používají dodnes. Místo věcné argumentace se útočí na osobu, tzv. ad hominem. Součástí této praxe je nálepkování, které se objevuje i v dnešních médiích, například výrazy „chcimír“ nebo „dezolát“. Ironií je podle něj situace, kdy Lidové noviny začaly parodovat prezidenta Petra Pavla právě označením „chcimír“ ve chvíli, kdy prohlásil, že chce mír na Ukrajině.
Svoboda slova v právních dokumentech
Velkou část vystoupení věnoval Žantovský právním dokumentům, které zajišťují svobodu projevu. Připomněl Deklaraci nezávislosti USA z roku 1776, jež jako první významný dokument stanovila svobodu slova jako nárokové právo a uznala i právo lidu vyměnit vládu, pokud jedná proti jeho zájmům. Dalším zásadním textem je Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948, konkrétně paragraf 19, který se stal vzorem pro československý a později český paragraf 17 Listiny základních práv a svobod. Ten zaručuje každému člověku neomezené právo získávat a šířit myšlenky bez ohledu na technologie, hranice či jiné bariéry.
Současná politická situace a Lex Ukrajina
Ostrou kritiku Žantovský směřoval k současné české politice. Podle něj od nástupu Fialovy vlády v roce 2021 dochází k protizákonným a protiústavním krokům. Zmínil mimo jiné posty vládních zmocněnců pro dezinformace a jmenovitě připomněl Michala Klímu, Tomáše Pojara a Otakara Foltýna. Tyto pozice označil za mimoústavní a jdoucí proti duchu i liteře ústavy.
Zvláštní pozornost věnoval zákonu Lex Ukrajina 7 a přílepku 308a, který spojuje tzv. dezinformační aktivity s činností ve prospěch cizí moci. Vláda podle něj nebyla schopna definovat samotný pojem dezinformace a výsledkem je gumový zákon, který umožňuje postih prakticky kohokoli. Přirovnal ho k totalitním paragrafům o příživnictví či pobuřování ze 70. let, kdy mohli být lidé trestáni například i za dlouhé vlasy. Současnou vládu proto označil za nejdůslednější v prosazování cenzury od roku 1989 a návrat k tak rozsáhlé kontrole informací považuje za šokující.
Druhy cenzury: vojenská, kulturní i předběžná
Podrobně se věnoval různým typům cenzury. Vojenská cenzura je podle něj nejpochopitelnější, protože ve válečném stavu bývá logické tajit některé informace. Přesto vyjádřil pochybnost o tvrzení premiéra Fialy, že je Česká republika ve válce, neboť země není ani vyhlašovatelem, ani napadeným státem a NATO také nebylo přímo napadeno.
Kulturní cenzuru označil za „poctivý charakter“ – ač s ní nesouhlasí, byla transparentní, protože bylo zřejmé, kdo a proč nesmí vystupovat. Předběžnou cenzuru připomněl na příkladech z Rakousko-Uherska a první republiky, kdy noviny vycházely s prázdnými místy namísto zakázaných článků. Lidé tak věděli, co jim bylo odepřeno. Připomněl i vlastní sbírku dobových dokumentů – schvalovací listy písní a filmů či zásahy po listopadu 1989, kdy bylo první vydání Mladé fronty s fotografií Václava Havla staženo a nahrazeno jiným.
Následná cenzura pak fungovala po zveřejnění obsahu a vyústila do autocenzury novinářů. Žantovský popsal vlastní zkušenosti z roku 1988 v deníku Práce, kdy využíval recenze sovětských trezorových filmů k nepřímé kritice československé reality. Dokonce se mu podařilo do textů propašovat jména emigrantů či citovat Josefa Škvoreckého, jehož jméno tehdy prošlo cenzurou. Setkání se Škvoreckým po letech potvrdilo, že o citaci věděl.
Cenzura vymlčením a ostrakizace
Současná cenzura se podle Žantovského vyznačuje ještě radikálnějším charakterem. Nejčastěji se projevuje ostrakizací myšlenek a jejich nositelů. Nejúčinnější formou je cenzura vymlčením – o čem se nepíše a nemluví, to fakticky neexistuje. Připomněl, že i negativní kritika je lepší než mlčení, protože úplné opomenutí zbavuje téma existence. Tento problém podle něj postihl i literární svět, kde ani po roce 1989 nepřišlo očekávané sjednocení, ale naopak pokračování vylučování nepohodlných autorů. Opět zmínil jméno Otakara Foltýna, kterého označil za „vojáka“ symbolizujícího nástup vojenské logiky do politiky.
Ekonomická cenzura a role Věry Jourové
Dalším významným nástrojem kontroly informací je podle Žantovského ekonomická cenzura. Připomněl výroky eurokomisařky Věry Jourové, která hovořila o nutnosti „vyhladovět“ alternativní média tím, že velké firmy přestanou investovat do inzerce v těchto titulech. Tento postup se podle něj okamžitě projevil a inzertní peníze začaly mizet z alternativního mediálního prostoru. Naopak vznikly způsoby, jak finančně podporovat tzv. správná média, mezi něž zařadil Forum 24, Hlídací pes či Neovlivní.cz. Podotkl, že roční šesticiferné až sedmiciferné částky z Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku nemají jasný původ a celý systém financování je neprůhledný.
Politická korektnost a semantický kolaps
Závěr vystoupení patřil fenoménu politické korektnosti, kterou Žantovský označil za jednu z nejnebezpečnějších manipulačních technik. Vysvětlil její kořeny v postmodernismu a frankfurtské škole 60. let. První projevy se objevily v USA ve formě affirmative action, která měla pomoci černé populaci k přístupu ke vzdělání a k sebevědomí. Ačkoli tehdy plnila pozitivní funkci, pozdější aktivistické deriváty ji proměnily v nástroj manipulace.
Jako příklady uvedl zákaz označení „Černoch“ a jeho nahrazení slovem „Afroameričan“ i pro lidi, kteří nikdy v Americe nebyli, či nahrazení slova „cikán“ slovem „Rom“. Označil to za umělý pojem, který vede k tzv. semantickému kolapsu, tedy situaci, kdy umělé přejmenování věcí v rozporu s jejich obsahem vytváří nesmyslné důsledky a lidé se začínají bát používat „zakázaná slova“. Připomněl i píseň „Zakázaný slova“ od skupiny Tichá dohoda z roku 2017.
Film Modern Education jako varování
Na závěr pustil Petr Žantovský krátký desetiminutový film Modern Education (s úmyslnou chybou „Eduun“), který vznikl v USA z pera studenta indického původu Kolhadky a získal řadu ocenění. Film podle něj působí jako varování před „postmoderním blbnutím“. Odehrává se ve třídě matematiky, kde jsou otázky považovány za urážlivé a známky jsou rovnoměrně rozděleny na principu rovnosti. Do hodnocení se však následně přidávají tzv. privilegované body podle genderu, rasy, sexuální orientace, váhy, inteligence či dalších charakteristik.
Výsledkem je situace, kdy student Simon, označený jako „straight white male“ a „cisgender“, získává negativní body a mizerné skóre, zatímco studentka Sunshine, která splňuje řadu „nedostatků“, dosáhne díky privilegovaným bodům fantastického výsledku a získává šanci na prestižní prezentaci. Film vrcholí scénou, kdy student, jenž se snaží hájit fakta a matematiku, je obviněn z rasismu a misogynie a napaden za „verbální útok“, protože „právo nebýt uražen je důležitější“. Žantovský přiznal, že z filmu odcházel s mrazivým pocitem a považuje jej za přesnou metaforu současného vývoje.
Celý rozhovor můžete sledovat na Petr Bureš
📌 Přečtěte si také:
-
Kategorie
Rozhovory a debaty -
Hity
214 krát
