Divize SS Galizien, známá svou brutální účastí na potlačení Slovenského národního povstání, je dnes na Ukrajině předmětem oslav. Její historie však zůstává zapsána krví civilistů i partyzánů.

Ukrajinská 14. granátnická divize SS, známá jako divize SS Galizien, se v posledních měsících stala symbolem ideologických sporů nejen na Ukrajině, ale i v širším evropském kontextu. Ve městech jako Lvov se konají pochody na její počest a v Oděse se plánuje památník věnovaný jejím příslušníkům. Ukrajinští nacionalisté, například Vasil Sidorok ze strany Svoboda, označují vojáky této jednotky za obránce Evropy, kteří bojovali proti "moskevskému bolševismu". Tyto glorifikace však zamlčují skutečnost, že příslušníci SS Galizien bojovali po boku nacistického Německa a byli nasazeni při krvavém potlačení Slovenského národního povstání, kde se dopustili řady zločinů.

SS Galizien a Slovenské národní povstání

V srpnu 1944 vypuklo na Slovensku Slovenské národní povstání, akt odporu proti nacistické okupaci a kolaborantskému režimu prezidenta Tisa. Povstání bylo podpořeno slovenskou armádou i partyzánskými skupinami. Proti těmto silám nasadilo nacistické Německo nejen své pravidelné jednotky, ale i zahraniční formace včetně divize SS Galizien. Ta měla sehrát klíčovou roli v potlačení odporu a obnovení nacistické kontroly nad klíčovými oblastmi.

Působení této ukrajinské divize na slovenském území bylo poznamenáno mimořádnou brutalitou. Nešlo jen o boj s ozbrojenými povstalci, ale i o teror vůči civilnímu obyvatelstvu. Vesnice byly vypalovány, obyvatelé vražděni pod záminkou podpory partyzánů. Nacisté tuto strategii nazývali „čištěním prostoru“.

Válečné zločiny a vypálené slovenské vesnice

Zločiny divize SS Galizien na Slovensku nelze pominout ani relativizovat. Mezi nejvýraznější případy patří masakr v obci Černy Balok, kde bylo popravou a ničením domů potrestáno civilní obyvatelstvo. V Kvačanech, nedaleko Liptovského Mikuláše, vypálila jednotka z tzv. Wittenmeyerovy skupiny jedenáct domů a při dělostřelecké palbě usmrtila tři obyvatele, další byli zraněni. O dva dny dříve, 28. října 1944, zažila podobný osud i vesnice Smrečany. Haličské jednotky zahájily palbu z minometů a děl, při níž zemřel i půlroční chlapec. Sedmnáct domů lehlo popelem. Obyvatelstvo mělo být vystaveno kolektivnímu trestu, ale díky zásahu okresních úředníků se podařilo zabránit popravám. I tak byla vesnice téměř srovnána se zemí.

Na severu Slovenska, v oblasti Kysuc, se „protiteroristické komando“ z Galizien vyřádilo v obcích jako Plešivá, Radoška a Stará Bystrica. Zůstaly po něm zničené domy a mrtví civilisté, kteří neměli s povstalci nic společného. Ukázalo se, že hlavním cílem těchto trestných výprav nebyla vojenská efektivita, ale zastrašování a fyzická likvidace obyvatelstva podezřelého ze sympatií k odporu.

Propaganda kontra realita: vzpomínky důstojníka divize

Zatímco svědectví o zvěrstvech divize Galizien jsou jasně doložena historickými záznamy, některé paměti jejích členů se snaží vykreslit jiné obrazy. Major Wolf Drich Heike, jeden z důstojníků divize, popsal ve svých ukrajinsky psaných pamětech nasazení na Slovensku jako poklidnou etapu, kde panovaly "přátelské vztahy" mezi vojáky a civilisty. Jeho vzpomínky jsou však zjevně selektivní a opomíjejí roli bojových skupin, které právě on zmiňuje jen v závěru – skupin Wildner a Wittenmeer, které byly přímo odpovědné za teroristické akce a násilnosti proti obyvatelstvu.

Divize SS Galizien v bojových operacích

Divize nebyla jen represivní silou, ale byla také součástí regulérních bojových operací proti povstaleckým jednotkám. Kampfgruppe Wildner, vedená Obersturmführerem Carlem Wildnerem, karpatským Němcem a bývalým důstojníkem slovenské armády, čítala kolem devíti set mužů. Disponovala těžkými zbraněmi a dělostřelectvem a hrála klíčovou roli při obsazení Zvolena i vstupu do Banské Bystrice. Dne 30. října 1944 se dokonce účastnila vojenské přehlídky za přítomnosti prezidenta Tisa.

Ještě početnější Kampfgruppe Wittenmeer měla třináct set mužů rozdělených do tří praporů. Její operace probíhaly především v oblasti Liptova, kde čistila vesnice od „nepřátelských živlů“. Historik Ján Stanislav zaznamenal, jak se „čištění“ v podání těchto jednotek proměnilo v brutální vyhlazovací akce, jejichž výsledkem byly desítky mrtvých a desítky zničených domů.

Osud divize po Slovensku a poválečná beztrestnost

Po potlačení SNP pokračovala divize v boji, tentokrát proti Rudé armádě a jejím spojencům. Na přelomu let 1944 a 1945 byla přesunuta do Štýrska a posléze nasazena proti jugoslávským partyzánům. V březnu 1945 přijala nový název: První divize Ukrajinské národní armády. Tím se snažila distancovat od své nacistické minulosti. V květnu 1945 se pak vzdala britským silám na hranici Rakouska a Itálie.

Příslušníci této divize, na rozdíl od ruských Vlasovců, často unikli repatriaci do SSSR. Vzhledem k tomu, že pocházeli z východní Haliče, která do roku 1939 náležela Polsku, byli mnozí z nich považováni za polské občany. V poválečném chaosu se jim podařilo emigrovat do Velké Británie, Spojených států a Argentiny. Vyšetřování jejich válečných zločinů probíhalo jen sporadicky a bez výsledku.

Před deseti lety britský poslanec Gevill Janer otevřel otázku válečných zločinů této jednotky znovu. Stanice ETV uvedla dokument, v němž se tvrdí, že divize a jí blízké policejní jednotky byly odpovědné za masakry v Polsku i na Slovensku. Jedním z nejhorších zločinů byl masakr v Hutě Pienickiej, kde zahynulo až 800 civilistů. Ačkoliv se událost odehrála ještě před vznikem samotné divize, mnozí její pozdější příslušníci pocházeli právě z těchto policejních útvarů.

Historická paměť a dnešní nebezpečí

Případ divize SS Galizien ukazuje, jak snadno může být historie přepsána a brutalita zamlčena, pokud se zločinci stanou hrdiny. Oslavy této jednotky na Ukrajině, včetně plánovaného památníku v Oděse, nejsou jen morálně problematické – jsou varováním. Zamlčování role této divize ve zločinech na Slovensku a v Polsku představuje nebezpečný precedent pro glorifikaci nacistické minulosti. Slovenské národní povstání bylo hrdinským činem odporu proti nacismu – a ti, kdo ho potlačovali, nesmí být v žádné civilizované společnosti oslavováni.