Tím, že prezident Pavel nepozval Klause a Zemana na oslavy, jen potvrdil, jak hluboko klesla úcta ke státnosti a jak moc vítězí politické gesto nad jednotou.

Pavel nepozval Klause a Zemana: Hradem se šíří nová selektivní paměť

U příležitosti 80. výročí konce druhé světové války se očekával důstojný a jednotící akt státnického rozměru. Místo toho jsme však byli svědky rozhodnutí, které v mnoha lidech zanechalo pachuť – prezident Petr Pavel se rozhodl nepozvat své předchůdce Václava Klause a Miloše Zemana. Ať už jsou jejich veřejné postoje jakkoli kontroverzní, nelze popřít, že oba bývalí prezidenti jsou historicky významnými figurami, jejichž místo na takové události není výsadou, ale samozřejmostí.

Oslavy konce druhé světové války nejsou momentem k účtování s minulostí či k rozdělování společnosti podle názorového klíče. Jsou především chvílí, kdy by mělo dojít k vyjádření vděku generacím, které bojovaly za svobodu, a k připomenutí hodnot, na kterých stojí náš stát. Jestliže prezident Pavel nepozval bývalé hlavy státu kvůli jejich proruským výrokům či politickým postojům, jak naznačují někteří komentátoři, pak se nebezpečně přibližujeme k éře, kdy jsou státní symbolika a protokol podřizovány ideologické čistotě.

Komentátor Marek Stoniš to výstižně označil za „buranství“. V době, kdy bychom měli hledat to, co nás spojuje, prezident symbolicky vyškrtl dvě postavy české porevoluční historie, které se – ať už s jakýmikoli chybami – významně podílely na polistopadovém vývoji. Nejde o jejich osobní zásluhy či viny, ale o to, že reprezentovali Českou republiku v dobách, kdy stála před zásadními výzvami.

Obhajoba ze strany Hradu, že bývalí prezidenti bývají zváni pouze na říjnové oslavy, je chabá. Výročí konce druhé světové války je jedním z klíčových pilířů národní paměti. Neúčast prezidentů, kteří byli do nedávna ústavními činiteli, je nejen neuctivá, ale i politicky krátkozraká. Místo aby byl Hrad místem konsenzu, stává se nástrojem selektivní paměti.

Zvláštní symboliku nese i fakt, že Pavel během oslav přirovnal dnešní Rusko k nacistickému Německu. Jakkoli lze chápat úmysl odsoudit ruskou agresi na Ukrajině, takové srovnání právě v den vítězství nad nacismem působí nepatřičně, zvlášť v kontextu, kdy byl Sovětský svaz – navzdory své totalitní povaze – klíčovým hybatelem nacistické porážky. Výrok prezidenta je legitimní z hlediska aktuální politiky, ale nešťastně načasovaný. Uctění památky padlých a vítězství nad Hitlerem by si zasloužilo pietu, ne geopolitický komentář.

Pietní akty by neměly být místem ideologických gest, ale prostorem k jednotě napříč generacemi i politickými názory. Pokud se stát rozhodne vypouštět ze své vlastní historie nepohodlné postavy, degraduje tím nejen je, ale i sám sebe.

pavel nepozval klause a zemana