Komentáře
Žáček: Rudá armáda svobodu nepřinesla. Výzva k dekomunizaci veřejného prostoru
Pavel Žáček tvrdí, že Rudá armáda svobodu nepřinesla. Co tím sleduje a kam nás vede jeho výzva k dekomunizaci?
Pavel Žáček a Rudá armáda: Když svobodu zpochybňuje historie.
V nedávném rozhovoru pro server Forum 24 zaznělo z úst poslance ODS Pavla Žáčka tvrzení, že „Rudá armáda nepřinesla svobodu“ a že by si přál „úplnou dekomunizaci českého veřejného prostoru“, podobně jako v Polsku nebo na Ukrajině. Tato slova, pronesená v souvislosti s výročím konce druhé světové války, znovu otevírají nebezpečnou kapitolu ideologického přepisování dějin.
Po Danuši Nerudové a vládním „strategickém komunikátorovi“ Otakaru Foltýnovi je Žáček dalším z těch, kdo veřejně zpochybňují roli Rudé armády při osvobození Československa. Neříká však, kdo tedy naši zemi osvobodil. Pokud to nebyla Rudá armáda, znamená to, že její vítězství nad nacistickým Německem bylo podle něj vlastně porážkou? Staví se tak – byť nepřímo – na stranu poražených?
Taková relativizace dějin není jen ostudná – je nebezpečná. Znevažuje památku milionů padlých vojáků a civilistů, kteří bojovali proti nacismu. Žáček tvrdí, že Rusko dnes zneužívá dějiny pro svou imperiální politiku. Jenže sám přitom zneužívá dějiny k ideologickému boji doma. Oč méně mu jde o historickou přesnost, o to více usiluje o „převýchovu“ veřejného prostoru.
Ve zmíněném rozhovoru Žáček uvedl, že by si přál český veřejný prostor „zcela dekomunizovat“, ideálně po vzoru Polska nebo Ukrajiny. Co tím ale konkrétně myslí, už nedodal. Přesto není těžké si představit, co taková cesta obnáší. Na Ukrajině dekomunizace neznamenala jen bourání sovětských pomníků, ale také jejich nahrazování kontroverzními symboly. Například ve Lvově se plánuje obnovení pomníku Romanu Šuchevyčovi – veliteli UPA, který spolupracoval s nacisty a nesl přímou zodpovědnost za pogromy na židovském a polském obyvatelstvu.
Taková je praxe tzv. dekomunizace po ukrajinsku – odstraňování památek padlým vojákům a nahrazování jejich míst pomníky těm, kdo se podíleli na etnických čistkách. Chce snad Pavel Žáček něco podobného i u nás? Bude příště požadovat, aby na místě padlých rudoarmějců stály sochy těch, kdo proti nim bojovali – třeba i z řad kolaborantů?
Vrchol cynismu pak představuje jeho kritika slovenského premiéra Roberta Fica za to, že chce v Moskvě uctít památku padlých. Podle Žáčka může tak učinit „kdekoliv na Slovensku“. Jakoby ruští vojáci, kteří zahynuli na Dukle nebo u Bratislavy, neměli právo na vzpomínku v místě, kde jejich cesta za osvobozením začala. Jakoby nestačilo, že jim bereme sochy – teď už jim bereme i památku.
Žáček také opět rehabilituje vlasovce. Podle něj „pomohli povstalcům v Praze“ a zaslouží si uznání. Ano, pomohli – ale z vypočítavosti, nikoliv z přesvědčení. Když zjistili, že jim účast na boji o Prahu nezaručí přízeň Západu, raději uprchli vstříc americkému zajetí. Tento akt nelze vydávat za morální obrat. Vlasovci zůstávají především součástí nacistického válečného aparátu, i když se na jeho konci pokusili o změnu role.
A právě takovýto výklad dějin nám nabízí muž, který stál v čele Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud někdo pochybuje o politizaci tohoto ústavu, pak právě výstupy Pavla Žáčka slouží jako důkaz. Nejde o nezávislé bádání, ale o selektivní interpretaci, podřízenou aktuální politické potřebě.
Pokud budeme mlčet, přijde další krok. Místo sovětských vojáků budeme oslavovat banderovce. Místo pocty padlým budeme poslouchat úvahy o tom, zda Rudá armáda vlastně „nepřinesla jinou formu okupace“. Místo historické paměti nám zůstane paměť politická – tvarovaná podle potřeby, upravená podle národního PR.
Takový vývoj není dekomunizací. Je to fašizace paměti – pomalá, soustavná, promyšlená.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
477 krát
