Komentáře
Peníze na povodně šly na obranu. Dočká se kraj pomoci?
Peníze na povodně šly na obranu. Vláda slíbila třicet miliard na pomoc obětem zářijových záplav, ale jen zlomek prostředků se k postiženým skutečně dostal.Když vláda slíbila třicet miliard na pomoc obětem povodní, mnozí doufali v rychlou obnovu a solidaritu. Jenže většina prostředků se k lidem nedostala. Jak ukazuje aktuální střet mezi ministrem financí Zbyňkem Stanjurou a hejtmanem Moravskoslezského kraje Josefem Bělicou, velká část „povodňových“ peněz skončila v armádě. Politická zrada? Nebo rozpočtová lež?
Peníze na povodně šly na obranu. Stát slíbil pomoc, ale Moravskoslezský kraj čeká marně
KOMENTÁŘ | Těžko bychom hledali názornější případ ztráty důvěry mezi státem a občany než příběh povodní, které v září 2024 zasáhly Moravskoslezský kraj, a následné nakládání s pomocí, kterou stát slíbil. Katastrofa postihla tisíce lidí, evakuováno muselo být přes patnáct tisíc obyvatel, voda zničila domy, průmyslové areály, infrastrukturu i zemědělskou půdu. Pojišťovny sice vyplatily téměř dvacet miliard, ale celkové škody se podle odhadů blížily padesáti miliardám korun. Vláda premiéra Petra Fialy tehdy proklamovala okamžitou finanční injekci. Navýšila schodek rozpočtu o třicet miliard korun, údajně výhradně kvůli povodním. V té době to znělo jako jasné gesto solidarity. Jenže o několik měsíců později se ukázalo, že peníze dorazily jen zčásti – a část z nich vůbec nepřistála tam, kde byly nejvíce potřeba.
Ministr financí Zbyněk Stanjura obhajuje, že do různých rozpočtových kapitol převedl patnáct a půl miliardy korun, z toho čtyři miliardy se podle něj okamžitě použily. Jenže právě těchto čtyři miliardy byly zároveň jedinými, které skutečně a prokazatelně mířily k obětem povodní. Další čtyři miliardy putovaly rovnou na výdaje na obranu. Stanjura tuto operaci hájí jako nutnou pro splnění dvouprocentního závazku vůči NATO. Ve světle humanitární katastrofy však působí jako technokratické cvičení v ignoranci, které se pokouší zakrýt fakt, že prostředky slíbené obcím, domácnostem a podnikatelům nakonec skončily v jiné kapitole.
Slíbené peníze tak nezmizely, jak tvrdí ministr, ale změnily účel. To je možná účetně v pořádku, ale politicky je to problém. Vládní rétorika o rychlé pomoci a posílení rozpočtu na zvládnutí povodní vzbuzovala mezi lidmi naději. Ve skutečnosti však většina prostředků zůstala nevyčerpaná, část se rozplynula ve státním rozpočtu a část skončila v oblasti obrany. Když se dnes hejtman Moravskoslezského kraje Josef Bělica domáhá refundace výdajů ve výši 468 milionů korun, které kraj obratem uvolnil obcím na zvládnutí následků povodní, dostává z ministerstva financí jen zamítavý dopis. Důvod? Stav rozpočtu to prý neumožňuje. Přitom právě rozpočtové saldo bylo loni navýšeno právě kvůli této pomoci.
Hejtman Bělica vystoupil s ostrým videem na sociálních sítích, kde přímo jmenoval ministra Stanjuru a připomněl mu, že pochází z Opavy – města povodněmi silně zasaženého. Nešetřil kritikou a připomněl, jak se ministři v době krize jezdili fotit do regionu, slibovali podporu, a nyní, když přišlo na lámání chleba, otočili se zády. Nejde přitom jen o regionální bolest. Tato situace má rozměr celostátní: stát veřejně slíbil pomoc, získal kvůli ní politický souhlas s vyšším deficitem, ale peníze nakonec použil jinde. A teď tvrdí, že region si má pomoci sám, protože má prý na účtech rezervy.
Ministerstvo financí se hájí tím, že kraj již obdržel 640 milionů z krizové rezervy a že na svých účtech disponuje čtrnácti miliardami. Jenže tento argument míjí podstatu věci. Kraj není náhradní státní rozpočet. Pokud stát přislíbí pomoc na základě škod způsobených přírodní katastrofou, měl by své slovo dodržet, zvláště když šlo o explicitní politický závazek. Argument, že kraj má „dost peněz“, v tomto kontextu působí spíše jako alibismus než jako odpovědné rozpočtové řízení.
To, co vidíme, není jen účetní přehodnocení rozpočtových priorit. Je to hluboké selhání státu ve chvíli, kdy měl stát při svých občanech. Zatímco vláda ve svém marketingu nezapomněla zvýraznit každé gesto solidarity, když přišlo na skutečné financování obnovy, upřednostnila jiné kapitoly. Povodňové prostředky se staly de facto rozpočtovou rezervou, z níž bylo možné krýt jiné cíle, ať už vojenské nebo politické. Obyčejní lidé, kterým voda zničila domovy, infrastrukturu a firmy, však místo pomoci dostávají jen ticho a technokratické výmluvy.
Stát selhal nejen v exekutivní odpovědnosti, ale i v morální rovině. Když politická moc instrumentalizuje přírodní katastrofu k rozpočtovým úpravám a následně odepře slíbenou pomoc, ztrácí legitimitu. A ministr, který pochází z regionu, jenž si prošel ničivým zážitkem, a místo pomoci posílá zamítavý dopis – ten se stává symbolem této cynické rozpočtové éry. Povodně možná odplavily mosty a silnice, ale největší škodu zřejmě napáchaly na důvěře. A tu žádná krizová rezerva nenahradí.
📌 Přečtěte si také:
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
243 krát
