Hrušínský - rozvrat EU – tak by se dal shrnout výrok známého herce Jana Hrušínského, který po hlasování o nedůvěře Ursule von der Leyenové obvinil kritiky z podpory Ruska. Kde končí kritika a začíná ideologický fanatismus?

Hrušínský a rozvrat EU: Kdo nehlasuje pro Uršulu, je podle něj na straně Ruska

Když se herec Jan Hrušínský opře do politiky, málokdo očekává analytickou střízlivost. Zato očekávání ideologické hysterie bývají zpravidla naplněna do posledního slova. A přesně to přinesl i jeho nejnovější facebookový výlev – pardon, politický komentář – k hlasování o nedůvěře Ursule von der Leyenové v
Evropském parlamentu. S neomylnou divadelní dikcí z toho vyvodil jediný možný závěr: kdo nehlasuje pro Uršulu, ten prý hlasuje pro rozvrat Evropské unie. A jako třešničku přihodil tradiční nálepku – proruský živel.

Hrušínský si osvojil rétoriku, kterou by záviděla nejedna normalizační redakce. V jeho vidění světa se čeští europoslanci rozdělují do dvou skupin: na „demokraty“ (tj. STAN, Piráti, TOP09 a KDU-ČSL), a pak na ty, kteří si dovolili vyjádřit nedůvěru předsedkyni Komise, čímž údajně chtějí „rozvrátit demokratické směřování“ a „jednají ve prospěch Ruska“. Jediným kritériem demokratické legitimity je u Hrušínského loajalita k vedení EU. Jinými slovy, demokratem je ten, kdo drží hubu a krok.

Zcela pomíjí skutečnost, že hlasování o nedůvěře je součástí demokratického procesu. To, že von der Leyenová čelila výtkám zleva i zprava – kvůli nedostatku transparentnosti, centralizaci moci, pochybnostem kolem Zelené dohody a obcházení pravidel – neznamená útok na EU jako celek, nýbrž na konkrétní způsob jejího vedení. Ale v Hrušínského světě není prostor pro kritiku establishmentu – kdo ji vysloví, přiklání se k barbarství a nejspíš si doma pěstuje bustu Vladimira Putina.

Herec-ředitel pak neváhá přihodit i svou víru v to, že pod vedením Fialy a Vystrčila by koalice Spolu mohla mít přes 30 %, kdyby... kdyby nebylo Andreje Babiše, Tomia Okamury a Kateřiny Konečné. Tedy těch, kteří mají zjevně tu drzost vyhrávat volby nebo být slyšet. Z logiky Hrušínského tedy nevyplývá potřeba přesvědčit voliče – nýbrž umlčet ty, kteří se mu do obrazu „slušné společnosti“ nevejdou.

Celé to uzavírá postesk nad europoslanci ODS, kteří se zdrželi hlasování. Prý jsou proti dezinformacím – „tak proč nás před nimi nebrání?“ ptá se dramaticky Hrušínský. Možná proto, že „dezinformací“ není názor odlišný od toho Hrušínského. A možná také proto, že i europoslanec má právo hlasovat dle vlastního svědomí – což Hrušínskému zjevně uniká.

Ironií zůstává, že právě toto moralistické černobílé vidění – kde „naši“ jsou dobří a všichni ostatní potenciální zrádci – je tím, co skutečně rozkládá veřejnou debatu a politický diskurz. Kritika institucí není útokem na demokracii, nýbrž její podmínkou. Skutečný rozvrat nastává, když se zpochybňuje samotná legitimita nesouhlasného postoje.

Hrušínský by měl zůstat u divadla. Tam se přehrávání a jednoznačné role očekávají. Ve veřejném prostoru ale nestačí teatrální patos. Tam je třeba něco víc než vykřičníky a škatulkování. Třeba pochopení, že nesouhlas není hřích – a že demokracie nezačíná a nekončí souhlasem s Ursulou.