Komentáře
Konflikt Otakar Foltýn vs. Jan Zahradil: Komu slouží strategická komunikace státu?
Konflikt Otakar Foltýn vs. Jan Zahradil odhalil hlubší spory o podobu a smysl strategické komunikace státu. Veřejná výměna názorů obnažila nejen osobní postoje, ale i systémové rozpory.
Konflikt Otakar Foltýn vs. Jan Zahradil: Co ukázal spor o státní komunikaci
Konflikt Otakar Foltýn vs. Jan Zahradil jako spor o vliv státu na informace
Debata o roli státu v informačním prostoru, která se naplno rozhořela po vystoupení koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna, odhalila hlubší problém, než jen osobní kontroverze. Ukázala na systémový rozpor mezi tím, co má být smyslem strategické komunikace státu, a tím, jak je tato funkce v českém prostředí pojata a vykonávána. Otakar Foltýn je nejen kritizován za svůj styl vystupování, ale i za samotnou povahu a oprávněnost existence funkce, kterou zastává.
Když státní funkcionář mluví „jen za sebe“
Koordinátor odboru strategické komunikace při Úřadu vlády ČR Otakar Foltýn se stal středobodem pozornosti především tím, jak se snaží vymezit proti vnímání vlastní role. V debatě s bývalým europoslancem Janem Zahradilem prohlásil: „Jsem tu ve svém osobním volnu, jsem tu jako občan. Diskutujeme jako dva občané.“ Tímto výrokem se pokusil zbavit odpovědnosti za své veřejné projevy, včetně těch, které by jinak mohly být vnímány jako oficiální postoje státu.
Tento způsob vystupování je však podle mnohých pozorovatelů i komentátorů nedůvěryhodný a matoucí. Kritika se soustředí na fakt, že Foltýn není vnímán jako běžný občan, ale jako zástupce vlády, kterého média zvou právě kvůli jeho pozici. Jak trefně poznamenává publicistka Angelika Bazalová: „Názory ‚občana Foltýna‘ nikoho nezajímají. Ty si může ventilovat v restauraci jako ostatní občané.“
Kritika strategické komunikace v centru konfliktu
Výraznou kritiku celého konceptu strategické komunikace i pozice jejího koordinátora vyjádřil v debatě bývalý europoslanec Jan Zahradil. Podle něj jde o „ptákovinu“, tedy o zbytečný a uměle vytvořený konstrukt státního aparátu. Kritizuje nejen konkrétní realizaci tohoto projektu, ale samotný princip jeho existence.
Zahradil tvrdí, že celý koncept byl vytvořen především „silovými složkami státní administrativy“, které podle něj využily mimořádné situace po ruské invazi na Ukrajinu k tomu, aby si otevřely cestu k regulaci veřejného prostoru. Celý projekt chápe jako formu institucionálního lobbingu, který podle jeho názoru postrádá jakýkoliv reálný přínos.
Zároveň poukazuje na to, že stávající komunikace ze strany ministerstev, úřadů, politiků i médií je naprosto dostatečná. „Komunikuje se dost, na všech možných úrovních, lidé mají dostatek informací a není potřeba, aby to někdo kontroloval,“ uvedl.
Zahradil: Foltýnova pozice je zbytečný konstrukt
Zahradil kritizuje nejen samotný princip strategické komunikace, ale i způsob její realizace v České republice. Ve srovnání s Rakouskem, Německem či Polskem upozorňuje, že v těchto zemích se z dané agendy nedělá „taková věda“ a neřídí ji státní úředníci, ale civilní odborníci. V českém prostředí byl přesto vytvořen další odbor při Úřadu vlády, v čele s Foltýnem jako koordinátorem. Roční náklady této struktury podle něj dosahují padesáti milionů korun – přičemž funkce mohla být snadno absorbována již existujícími strukturami na jednotlivých ministerstvech.
Naprosto odmítá myšlenku, že by hodnoty demokratického státu měly být občanům „vysvětlovány“ státním úředníkem. „Státní úředník nemá co komunikovat občanům hodnoty. Tyto hodnoty se učí v rodině, výchovou, ve škole v hodinách občanské výchovy,“ říká. Pro takovou činnost podle něj není potřeba vytvářet zvláštní instituci a vyčleňovat na ni rozpočtové prostředky.
Hrubost, dvojí metr a veřejná nedůvěra
Dalším problematickým aspektem Foltýnova působení je způsob jeho komunikace. Na sociálních sítích používá ostrý, někdy až vulgární jazyk, přičemž opět argumentuje tím, že vystupuje jako občan. Uživatelé, kteří vyjadřují jiné názory, označuje například za „zombíky“ nebo "svině", čímž podle kritiků přispívá ke zhrubnutí veřejné debaty. Jan Zahradil správně podotýká: „Lidé nerozlišují, kdy mluvíte jako strategický koordinátor a kdy jako prostý občan.“
Výsledkem takové komunikace je podle komentátorů toxické prostředí, v němž jsou určité názory ostrakizovány a jejich nositelé dehonestováni. To je přesný opak toho, co by měla strategická komunikace státu reprezentovat – tedy vytváření prostoru pro porozumění, odolnost společnosti a důvěru v instituce.
Když státní úředník hodnotí novináře
Veřejný rozpor mezi rolí koordinátora a „občana“ se projevil i ve sporu s novinářkou Angelikou Bazalovou, které Foltýn odmítl sdělit jména svých spolupracovníků. Argumentoval tím, že novinářka působí „v prostoru, který nepovažuje za demokratický“. Tento výrok, kombinovaný s odmítnutím základní transparentnosti, označil Zahradil za naprosto nepřijatelný. Podle něj by takového úředníka jako premiér okamžitě odvolal.
Přestože Foltýn argumentoval ochranou pracovníků a bezpečnostními důvody, jména nakonec zveřejněna byla. Pro kritiky tím celý případ získal punc svévolného rozhodování a mocenského zneužití. Navíc, jak zaznělo v debatě, není přípustné, aby úředník svévolně rozhodoval, které médium je „dost demokratické“, aby dostalo odpověď na legitimní dotaz.
Nejasnosti kolem funkce, platu i odpovědnosti
Další vrstvu kontroverze představuje Foltýnovo pracovní zařazení. Angelika Bazalová upozornila, že formálně celý rok pobírá plat jako zástupce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Pokud tuto funkci fakticky nevykonává a veškerou energii věnuje práci pro Stratcom, je podle kritiků na místě prověření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Foltýn se k tomu postavil lakonicky: je mu jedno, kdo koordinaci vykonává – a že na Stratcomu „rozhodně nebude“ od listopadu.
Zahradil vs. Foltýn: O komunikaci mají rozhodovat politici, ne úředníci
Celkový dojem, který vyplývá z vystupování a pozice Otakara Foltýna, je rozporuplný. Místo aby funkce koordinátora strategické komunikace přispívala k důvěře a srozumitelnosti státního sdělení, stává se symbolem netransparentnosti, arogance a mocenské svévole. Pokud má být komunikace státu důvěryhodná, musí být především předvídatelná, kultivovaná a odpovědná.
Jan Zahradil ve své kritice shrnul celý problém do jednoduché otázky: „Na co to vlastně máme?“ Podle něj se jedná o umělý, drahý a zbytečný experiment, který místo strategické komunikace přináší strategický chaos. Pokud se stát rozhodne v takovém modelu pokračovat, měl by přinejmenším dbát na to, aby jej nereprezentoval člověk, který se za své vlastní výroky předem omlouvá tím, že „zrovna teď je tu jen jako občan“.
Celý rozhovor Echo Prime Time
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
162 krát
