Poprava 27 českých pánů: Krvavý milník české historie na Staroměstském náměstí

Od defenestrace ke katovskému meči

Poprava nepřišla z čistého nebe. Její kořeny sahají k události z 23. května 1618, kdy čeští stavové provedli tzv. třetí pražskou defenestraci – vyhození dvou místodržících a písaře z oken Pražského hradu. Tento čin rozpoutal stavovské povstání, otevřený odpor nekatolické šlechty proti rostoucímu vlivu Habsburků a katolické církve.

Po dvou letech bojů však přišla drtivá porážka. 8. listopadu 1620 se na Bílé hoře střetly stavovské síly s císařským vojskem a utrpěly zdrcující porážku. Zvolený „zimní král“ Fridrich Falcký uprchl z Čech a vůdci povstání byli ponecháni napospas vítězům.

Krvavé divadlo na náměstí

Císař Ferdinand II. dal jasně najevo, že odpuštění nebude. Po sérii formálních procesů bylo 27 mužů odsouzeno k trestu smrti. Ráno 21. června 1621 započala poprava, která měla výstražný charakter. Kat Jan Mydlář vykonal rozsudky – někteří byli sťati, jiní oběšeni, další byli zbaveni jazyka či ruky.

Mezi nejznámějšími oběťmi byli Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik a Jan Jesenius, kterému byl před popravou uříznut jazyk. Poprava byla veřejná, brutální a měla zanechat trvalý dojem.

Symbol útlaku i vzdoru

Poprava 27 českých pánů se stala symbolem národní tragédie. V následujících letech přišla tvrdá rekatolizace, emigrace nekatolické inteligence a ztráta politické autonomie. Památku popravených dnes připomíná 27 křížů vsazených do dlažby Staroměstského náměstí a pamětní deska se jmény všech obětí.

Dějinný přelom

Staroměstská exekuce roku 1621 uzavřela jednu epochu a otevřela druhou – dobu nesvobody, násilné rekatolizace a úpadku. Přesto se jména popravených mužů stala symbolem hrdosti a odporu. Jejich příběh je připomínkou toho, kam může vést politický fanatismus a mocenská arogance.