Komentáře
Zrušení Senátu? Pravice se ho nevzdá. Jejich pojistka, ne naše
Zrušení Senátu je opět ve veřejné debatě. Hnutí SPD a Stačilo! vyzývají k jeho zrušení s odkazem na selhání horní komory jako pojistky demokracie. Statistiky i konkrétní případy ukazují, že Senát neplní očekávanou korekční roli a fakticky slouží jen vládnoucí většině. Má tedy smysl, aby tato instituce dál existovala?
Zrušení Senátu? Pravice se ho nevzdá. Jejich pojistka, ne naše
„SPD i Stačilo! chtějí zrušit Senát“ – tak zněl titulek článku na serveru Novinky.cz, pod kterým novinářka Karolína Brodničková shrnula postoj dvou opozičních hnutí vůči horní komoře Parlamentu České republiky. Pro jedny radikální návrh, pro druhé rozumná reakce na dlouhodobě nefunkční instituci. Přestože jde o zásah do ústavního systému, otázka, zda Senát skutečně plní svou funkci, si zaslouží seriózní debatu. A právě statistická data z posledních let ukazují, že tato instituce funguje spíše selektivně – podle toho, kdo drží v zemi moc – než jako stabilní záruka vyvážené legislativy.
Hnutí Stačilo! ve svém programu jasně formuluje požadavek: „Zrušit Senát? Ať rozhodnou ti, kdo ho platí.“ SPD pak navrhuje, aby místo horní komory fungovalo celostátní referendum jako třetí pilíř kontroly moci. Tato volání nejsou výkřikem do tmy, ale logickou reakcí na to, jak se Senát chová v praxi.
Korektiv jen někdy. Podle toho, kdo vládne
Senát Parlamentu České republiky má být ze své podstaty nezávislou kontrolní institucí, která koriguje legislativní chyby, mírní politickou polarizaci a poskytuje čas na odborné posouzení zákonů. V praxi je však jeho činnost zásadně ovlivněna tím, kdo má většinu v Poslanecké sněmovně.
Za vlády Andreje Babiše (2017–2021), kdy v Senátu dominovala opozice, horní komora vrátila zpět 126 návrhů zákonů – tedy více než 30 ročně. V mnoha případech šlo o důležité zásahy, ať už šlo o zákony o střetu zájmů, daně, nebo církevní restituce. Přibližně polovina senátních pozměňovacích návrhů byla nakonec Sněmovnou přijata.
Od nástupu vlády Petra Fialy (ODS) v roce 2021, kdy má vládní koalice většinu v obou komorách, klesl počet vrácených zákonů dramaticky. Za tři roky jich bylo pouze deset. Korekční funkce Senátu se téměř vytratila. Namísto protiváhy vládě se Senát proměnil v poslušný schvalovací orgán.
Případ legislativní nouze: když pojistka nefunguje
Nejvýmluvnějším příkladem selhání Senátu v jeho ústavní roli je projednání novely zákona o důchodovém pojištění, kterou Poslanecká sněmovna schválila v režimu legislativní nouze. Ačkoli mnozí senátoři hovořili o „zneužití zákona“ a „znásilňování práva“, nakonec Senát zákon propustil bez jakéhokoliv zásahu.
Místo aby Senát sehrál roli pojistky, jen konstatoval, že ústavnost zákona posoudí Ústavní soud. Tento přístup ilustruje dlouhodobý trend: Senát může mluvit, ale málokdy jedná. Pokud nezabránil ani spornému legislativnímu postupu, pak v klíčovém momentu selhal.
Zrušení Senátu? Proč se ho horní komora sama nikdy nevzdá
Debatu o zrušení Senátu komplikuje tvrdá realita: Senát se sám nezruší. Ke změně Ústavy je totiž nutný souhlas tří pětin přítomných senátorů. A právě ti, kteří by museli hlasovat pro své vlastní zrušení, jsou zpravidla spojeni s vládnoucí pravicí. Ti tuto ruku nezvednou – a proč by měli?
Senátoři jsou voleni v obvodech s velmi nízkou účastí, často kolem 15 %. Levice, včetně mnoha voličů SPD či hnutí Stačilo!, tyto volby dlouhodobě ignoruje. Výsledkem je Senát, který reálně nereprezentuje většinovou vůli veřejnosti, ale zabetonovaný pravicový sbor s minimální odpovědností. Stačí 2 000–3 000 hlasů a kandidát má jistý mandát. Pak už jen sedí v horní komoře, která nikdy dobrovolně nepovolí vlastní konec.
Místo pojistky demokracie důvod ke zrušení Senátu
Tvrzení, že Senát představuje pojistku demokracie, ztrácí smysl, pokud funguje pouze ve chvílích politického nesouladu. Ve skutečnosti je pojistkou statu quo – nástrojem, jak udržet současné rozložení sil bez ohledu na volební nálady společnosti.
Senát neposkytuje občanům žádnou jistotu, že zabrání špatné legislativě. Poskytuje jen iluzi, že někdo na vše „dohlíží“. Ve skutečnosti ale nedohlíží. Jen přihlíží. A když je potřeba, schválí i zákon přijatý ve zneužité legislativní nouzi.
Náklady bez výsledků
Na provoz Senátu jde letos 719 milionů korun. Je to sice zlomek státního rozpočtu, ale i tyto peníze mají smysl jen tehdy, pokud jejich prostřednictvím vzniká skutečná hodnota. Jenže hodnotou není formální přečtení zákona a schválení bez odporu.
Volby do Senátu probíhají mimo pozornost veřejnosti, bez reálné kampaně a s minimální účastí. Výsledkem je uzavřená instituce, kterou ovládá stabilní pravicová menšina bez vztahu k většinové náladě společnosti. A právě tato menšina drží klíč k tomu, aby horní komora existovala navždy.
Senát je nezrušitelný, právě proto že neplní svou funkci
Návrh SPD a Stačilo! na zrušení Senátu má oporu v číslech, v logice i v realitě. Jenže samotný Senát k tomu nikdy svolení nedá – a ani nemusí. V systému, kde většina společnosti Senát ignoruje a menšina jej používá jako nástroj pro udržení vlastní moci, se z pojistky stává zámek.
Pokud má být demokracie skutečně odpovědná, musí mít instituce, které podléhají veřejné kontrole a nezavírají se za 15% volební účast. V opačném případě je na místě otázka, zda taková komora má vůbec existovat.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
72 krát
