Komentáře
Bytová krize: systém selhává, dostupné bydlení je pryč
Bývala doba, kdy se vlastní byt považoval za přirozený cíl mladé rodiny. Dnes se z něj stává nedosažitelný sen, luxus vyhrazený jen úzké vrstvě nejbohatších. Dostupnost bydlení klesá s každým dalším rokem a přestože se čeští politici tváří, že krizi řeší, realita je přesně opačná: krizi jen prohlubují.
Zatímco banky a ekonomové varují, že na hypotéku dnes dosáhne už jen zhruba pětina nejlépe vydělávajících domácností, stát dál nečinně přihlíží. Dostupnost bydlení se tak zúžila na úroveň, kdy ji lze považovat za privilegium místo standardu. Splátka 22 tisíc korun za úvěr ve výši čtyř milionů je pro většinu obyvatel nedosažitelná, nehledě na požadavky banky na vlastní úspory nebo spoludlužníka.
Když k tomu připočteme, že reálné mzdy v Česku od roku 2019 prakticky stagnují, zatímco ceny nemovitostí za posledních čtrnáct let vzrostly o 142 procent – třetí nejrychleji v celé Evropské unii – dostaneme výbušný mix. Zatímco mzdy „funí“ a kupní síla lidí klesá, ceny nemovitostí letí vzhůru. Jen za loňský rok se zvýšily o deset procent. A zatímco dříve si na hypotéku mohl sáhnout běžný středoškolák s průměrným platem, dnes hypotéky berou jen ti, kteří mají vysoké příjmy nebo bohaté rodiče.
K tomu se přidává zoufale nízké tempo výstavby. Podle dat Českého statistického úřadu bylo v roce 2024 dokončeno necelých 31 tisíc nových bytů. To je nejméně od roku 2017 a o pětinu méně než rok předtím. Počet nově zahájených staveb byl dokonce ještě nižší. Na rostoucí poptávku to zkrátka nestačí. A ani když se staví, není to pro běžné lidi – většina nových bytů míří na investiční trh nebo do rukou developerů, kteří se nijak netají tím, že cílí na movitější klientelu. Byt už dávno není domovem, ale aktivem. Komoditou. Spekulací.Tento vývoj jen dále prohlubuje bytovou krizi, která dopadá i na střední třídu.
Piráti – jedna z vládních stran – se v roce 2021 ve volební kampani profilovali jako ti, kdo chtějí přinést systémové řešení. Slibovali výstavbu deseti tisíc nových bytů ročně, z toho polovinu v rámci obecního a nájemního bydlení. Zároveň mluvili o zjednodušení stavebního řízení a snížení byrokracie, která výstavbu zdržuje a prodražuje. Ve svých slibech pokračují i letos. V nové kampani „Kde domov tour“ přišli s plánem 50 tisíc nových bytů ročně, vyšší daní z nevyužitých pozemků a stopkou pro realitní spekulanty. Jenže i jejich vlastní ministerstvo nezvládlo správně spustit digitální Portál stavebníka. Místo slibovaného zrychlení se úřady v panice vracely k papíru. Za miliardy korun dostali občané nefunkční systém a úředníci jen další zmatek.
Celá situace přitom není jen výsledkem nekompetence jednotlivců, ale hlubšího systémového selhání. Český stát se v oblasti bydlení tváří, že se ho problém netýká. Daň z nemovitostí je směšně nízká – v průměru činí méně než 0,1 % hodnoty nemovitosti ročně. V jiných zemích Evropy se pohybuje i kolem jednoho procenta. Přitom právě výnosy z této daně by mohly obcím pomoci financovat výstavbu dostupných obecních a družstevních bytů. Podíl sociálního a obecního bydlení na celkovém bytovém fondu je přitom v Česku žalostně nízký – méně než jedno procento. Pro srovnání: v Rakousku je to téměř čtvrtina.
Kromě daňového nastavení je tragicky pomalé i samotné povolování staveb. V Praze dnes trvá vyřídit všechna potřebná povolení v průměru pět až sedm let. A i když se o „zrychlení“ mluví už dekádu, výsledky jsou tristní. Česká republika je v délce povolování staveb na chvostu zemí OECD. Investoři i obce čekají roky, než se vůbec mohou pohnout z místa – a mezitím ceny dál rostou, materiály zdražují, pracovní síla mizí a motivace cokoli stavět klesá.
Měli bychom si přiznat, že stávající režim – chcete-li systém – není schopen zajistit základní právo na dostupné bydlení. Politici se předhánějí ve slibech, ale pokud se nezmění samotná architektura systému, je to jen marketing. Místo činů dostáváme jen čísla, která se dobře vyjímají v titulcích, ale zůstávají bez reálného dopadu.
Potřebujeme zásadní reformu. Ne kosmetické úpravy, ale hlubokou proměnu toho, jak vnímáme bydlení – ne jako tržní zboží, ale jako veřejnou službu. Dostupnost bydlení musí být základní politickou prioritou, ne vedlejším efektem tržních sil. Dokud stát nepřizná rozsah bytové krize a nezačne jednat, bude se z ní dál stávat generační past. Do té doby zůstane bydlení v Česku symbolem selhání politiky, která zapomněla, že domov je víc než investiční příležitost.
📌 Přečtěte si také:
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
264 krát
