Rozhovory & debaty
Dezinformace, cenzura a přepisování dějin: Petr Žantovský varuje
Veřejná debata se stále více točí kolem témat jako dezinformace, cenzura a přepisování dějin. Publicista Petr Žantovský nabízí kritický pohled na vývoj médií, legislativy i školství a varuje před úpadkem svobody slova v České republice.
Petr Žantovský o dezinformacích, cenzuře a přepisování dějin: Hrozby pro svobodu slova a společnost
V aktuální veřejné debatě se stále častěji objevují témata jako dezinformace, cenzura a přepisování dějin. Tato slova již dávno nejsou jen pojmy z odborné literatury, ale stala se součástí každodenního politického a mediálního slovníku. Právě těmito tématy se v nedávné diskuzi zabýval český novinář, publicista a pedagog Petr Žantovský. Jeho postřehy nabízejí hlubší vhled nejen do současného stavu české a slovenské společnosti, ale i do fungování médií a politické kultury.
Novinář, vydavatel a poradce: Žantovského profesní dráha
Petr Žantovský není v českém veřejném prostoru neznámým jménem. Jeho profesní cesta vedla z prostředí elektronických i tištěných médií až do vedení tradičního nakladatelství Melantrich, kde působil třináct let. Zlomovým momentem v jeho kariéře bylo setkání s Václavem Klausem v době před volbami roku 1998, které přerostlo ve spolupráci v parlamentu i na Hradě. Klause Žantovský označuje za jednu z nejvýraznějších osobností české politiky a dodává, že podobné silné postavy dnes politické scéně chybí.
Díky Klausovi navázal také kontakt s Milošem Zemanem, tehdejším premiérem. Výsledkem jejich dlouhodobého přátelství byla i společná kniha, jejíž vznik inicioval právě Klaus. Žantovský vnímá rozhovory s oběma politiky jako jakousi "druhou domácí školu", protože šlo o intenzivní diskuze o ekonomii, historii, filozofii i politice.
Nálepkování a mediální útoky: Cesta k označení „dezinformátor“
V rozhovoru se Žantovský vyjádřil i k tomu, proč je některými novináři a médii označován za „představitele dezinformační scény“. Podobné nálepky se podle něj týkají i dalších výrazných osobností jako Václav Klaus či Miloš Zeman. Vysvětluje, že určité skupiny novinářů nedokážou snést odlišné názory, zejména pokud pocházejí od silných a argumentačně vybavených osobností. Zatímco tito politici nadále komentují aktuální dění fundovaně a zkušeně, mnozí novináři jejich názorům nerozumějí nebo jim nechtějí čelit v otevřené polemice.
Žantovský vnímá označení za „dezinformátora“ spíše jako důsledek atmosféry, která se podle něj začala zhoršovat po roce 2010. Do té doby byla otevřená debata běžnou součástí veřejnoprávního i soukromého vysílání. Jako příklad uvádí zpravodajství České televize z roku 2008 o volbě předsedy ODS, kde dostávaly prostor různé názory. Tento pluralitní přístup však postupně mizel. Určité osobnosti a odborníci přestali být zváni do diskusí, protože jejich názory neodpovídaly „žádoucí“ politické linii. Žantovský je přesvědčen, že právě jeho neochota přizpůsobit se těmto trendům vedla k jeho nálepkování. Přesto se cítí vnitřně konzistentní – jeho názory se podle něj nemění, možná se jen radikalizují v reakci na vývoj společnosti.
Cenzura a dezinformace jako nástroje omezení svobody
Kritickým tématem je podle Žantovského současná cenzura, která je maskována jako boj proti dezinformacím. V České republice se již několik let objevují snahy vytvořit právní rámec pro definici dezinformace. Podle něj se však tato definice redukuje na jednoduchý kánon: „co je proti nám, je dezinformace“.
Velmi znepokojující je podle něj také stále častější užívání pojmu pravda ve veřejném diskurzu. V této souvislosti připomíná Sokrata a jeho učení o skepsi a hledání pravdy, která nikdy není definitivní. Jestliže dnes někdo tvrdí, že ví, co je pravda – například tzv. „fact checkeři“ – je podle něj něco zásadně špatně. Žantovský upozorňuje, že pravdu nelze vlastnit ani určit, ale lze se k ní pouze přibližovat skrze poznání.
Nezákonné zákony: Pokusy o trestání „nežádoucích názorů“
Podle Žantovského je dezinformace pojem, který nelze právně definovat ani uchopit. Česká vláda se podle něj pokusila ve třech fázích prosadit zákon, který by umožňoval postihovat osoby za šíření „nežádoucích informací“. Nakonec byl přijat zákon, který označuje šíření takových názorů za „konání ve prospěch cizí moci“. Tento přístup přirovnává k zákonu na ochranu republiky z roku 1923, který však vznikl po atentátu na ministra Rašína. Dnešní právní úprava takovou událost nepředcházela, přesto má podobné rysy.
Žantovský je přesvědčen, že motivem je zabetonování moci. Politické elity se podle něj snaží zamezit jakékoli kritice a ochránit „své pravdy“ před zpochybňováním. Přesto zůstává optimistický a věří, že lidé nejsou hloupí a začínají si věci uvědomovat.
O pravdě a poznání: Antické kořeny dnešní cenzury
Na podporu svého pohledu cituje Žantovský slovenského komika a jazykovědce Milana Markoviče, který označil pojem dezinformace za jazykový nesmysl. Přidává i výrok novinářky Zuzany Kovačič Hanzelové, podle níž „o pravdě se nediskutuje“. Podle Žantovského tento postoj ilustruje úpadek svobody slova, protože ti, kteří takto uvažují, považují za pravdu to, co slouží jejich zájmu.
Oproti tomu staví antický výrok: „O pravdě hlasuje poznání“. V dnešní společnosti však podle něj brány k poznání uzavírá právě cenzura a manipulace. Namísto souvislostí jsou lidem předkládány jednoslovné teze, a každý, kdo o nich pochybuje, se vystavuje riziku ostrakizace.
Přepisování dějin: Manipulace historických faktů
Jedním z nejnebezpečnějších trendů je podle Žantovského přepisování dějin. Tato praxe se podle něj rozmáhá napříč Evropou, zejména v souvislosti s výkladem druhé světové války. Kritizuje například výrok europoslankyně Danuše Nerudové, že Československo osvobodili Američané. Tento výrok označuje za vědomě šířenou nepravdu, jejímž cílem je testovat, co ještě společnost snese.
Připomíná historická fakta: demarkační linie americké armády končila u Plzně, zatímco zbytek území osvobodila Rudá armáda za cenu velkých obětí. Generál Patton tehdy navrhoval postup na Prahu, ale Eisenhower mu to zakázal s odkazem na jaltské dohody. Nerudová podle něj buď nezná historii, nebo za šíření „hloupostí“ dostává dobře zaplaceno.
Cílem přepisování historie je podle něj vytvoření nových mocenských narativů a „vlastních hrdinů“. Zatímco vzdělanější lidé tento proces zpočátku zesměšňují, později se jej začínají bát. To považuje za jasný znak totalitního myšlení.
Vzdělávání bez souvislostí: Oběti memorování
Jako vysokoškolský pedagog se Žantovský denně setkává s nedostatkem historických znalostí u studentů. Mnozí mají maturitu i bakalářský diplom, ale chybí jim schopnost chápat věci v historickém kontextu. Přesto vnímá pozitivní posun, který přičítá generační obměně a ekonomickým problémům, které mladé lidi nutí přemýšlet hlouběji.
Cenzura názorů a přepisování dějin ve školství
Žantovský upozorňuje na případy, kdy byli učitelé trestáni za vlastní názor. Zmiňuje akademika z Hradce Králové, který byl propuštěn za doporučení knihy o Donbasu, a učitelku Martinu Bednářovou, jež dostala zákaz pedagogické činnosti za komentář o rozdílech mezi Kyjevem a Donbasem. Tyto případy přirovnává k padesátým létům a upozorňuje na extrémní příklad dvanáctiletého žáka, který udával svou učitelku.
Ekonomika, moc a poslušnost: Skrytá podstata politiky
Na otázku, proč se do politických funkcí dostávají lidé bez kvalifikace, Žantovský odpovídá, že politika je koncentrovaná ekonomika. Zájmy zbrojařských firem, bank a nadnárodních korporací ovládají dění v geopolitice. Evropská unie je podle něj ovládána lobbisty a neziskovkami, jejichž návrhy bezmyšlenkovitě papouškují europoslanci.
Uvádí příklad návrhu Vladimíra Špidly na regulaci slunečního světla, podpořeného ekologistickými organizacemi. Podobně i Green Deal podle něj není ideologickým projektem, ale byznysem se solárními a větrnými elektrárnami. Podle Žantovského tu nejde o ideje, ale jen a pouze o peníze.
Svoboda slova: Právo mluvit, ale i přežít
Pod tlakem současné liberalizované společnosti je podle Žantovského veřejné vyjádření odlišného názoru životu nebezpečné. Přesto vnímá pozitivní změny i mezi lidmi, kteří dříve zastávali jiné postoje. Uvádí příklad Ivana Hoffmana, který podle něj patří k nejrespektovanějším novinářům současnosti, přestože kvůli svým názorům přišel o místo v Českém rozhlase.
Zmíněn je i Jan Petránek, legendární rusista, jenž po roce 1989 znovu nastoupil do rozhlasu, ale později čelil problémům kvůli svým názorům na ukrajinsko-ruský konflikt.
Selhání veřejnoprávních médií: Ztráta plurality
Závěrem se Žantovský kriticky vyjadřuje k České televizi, Českému rozhlasu i slovenské RTVS. Tato média označuje za nástroje liberální propagandy, vedené lidmi bez schopnosti analytického myšlení, kteří mají z šíření jednoduchých pravd ekonomický prospěch. Viní je z toho, že selhávají ve své zákonné povinnosti poskytovat pluralitní a objektivní informace. Pokud chybí střet idejí, mizí i nové myšlenky, a veřejný prostor se stává sterilním a nebezpečně jednotným.
Naděje na změnu: Budoucnost české politiky
Na závěr Žantovský hodnotí vyhlídky politické změny v České republice. Oproti Slovensku, kde vidí politickou zkušenost a kontinuitu v osobě Roberta Fica, českou scénu považuje za nedostatečně profesionální. Současnou vládu označuje za diletantskou, složenou z ministrů, kteří nemají odborné znalosti ani v oblastech, které řídí.
Andrej Babiš je podle něj politicky méně čitelný, zejména mimo ekonomickou oblast. Žantovský odmítá spekulace o složení příští vlády, ale přeje si, aby nová garnitura alespoň odvrátila hrozby spojené s omezením svobody slova. Připomíná výrok, že „všichni mají svobodu projevu, ale ne každý má svobodu po projevu“. Tato slova podle něj dnes platí více než kdy dřív.
Přes všechen pesimismus však zůstává optimistický, spoléhá na zdravý rozum veřejnosti a věří, že mladá generace pod tlakem reality začne klást správné otázky.
Celý rozhovor ke shlédnutí Diskusia na palete
-
Kategorie
Rozhovory a debaty -
Hity
36 krát
