Politolog Oskar Krejčí nabízí analýzu války na Ukrajině a její mezinárodní souvislosti. Analýza nedávného telefonátu Trump-Putin naznačuje možné směřování války na Ukrajině k územním ústupkům a odhaluje paradoxní postavení USA v konfliktu. Oskar Krejčí o válce na Ukrajině mluví jako o novém typu konfliktu, který mění globální mocenské poměry.

Oskar Krejčí o válce na Ukrajině: Trump, Putin a budoucnost Evropy

Pořad "Za čárou" na XTV hledá a zkoumá nitky zahraniční politiky, mnohdy i směrem k České republice. Nedávným hostem, politologem a znalcem věcí, byl pan Oskar Krejčí. Krejčí, který se v minulosti významně podílel na průběhu Sametové revoluce jako poradce premiéra Adamce, zprostředkovávající dialog mezi disidenty a tehdejší mocí, je považován za člověka, který má lví podíl na tom, že v listopadu 1989 nevyjely tanky a události proběhly v klidu. V rozhovoru se zaměřil především na vývoj situace na Ukrajině a její mezinárodní kontext.

Telefonát, který vzbudil pozornost: Trump a Putin

Mediální pozornost nedávno vzbudil telefonický rozhovor mezi prezidenty Putinem a Trumpem, který trval přes dvě hodiny. Ačkoliv oficiálních informací je velmi málo – víme například, že Putin poblahopřál Trumpovi k narození 11. vnoučete a popřál zdraví jeho dceři po porodu, a víme, že se dohodli na memorandu – interpretace je obtížná kvůli paradoxnímu kontextu.

Hlavní paradox spočívá v tom, že mír se snaží zprostředkovávat Spojené státy, které jsou samy účastníkem konfliktu. Trump sice tvrdí, že jde o „Bidenovu válku“, ale dodávky zbraní a zpravodajských informací, včetně navádění střel pomocí GPS, z USA pokračují a jsou pro ukrajinskou armádu klíčové. Bez této podpory by ukrajinská armáda nevydržela. Američané tedy zastávají paradoxní postavení.

Samotná délka dvouhodinového rozhovoru a údajná Trumpova poznámka k Putinovi: „Vladimíre, můžeš mi kdykoliv zavolat, zvednu telefon“, naznačují nejen jakousi přátelskou notu či pokus o ni, ale především vůli obou stran něco řešit. Z rozhovoru vyplynula dohoda, že Rusko připraví memorandum s konkrétními představami o podmínkách mírové dohody. Krejčí interpretuje tento krok tak, že řada informací zaznělých z Kremlu byla pro Bílý dům nová a podařilo se jakžtakž vyjasnit ruské stanovisko.

Klíčová otázka: Územní ústupky Ukrajiny

Situace na Ukrajině se láme v podstatě na jediné otázce – zda je Ukrajina připravena k územním ústupkům. Toto je základní problém, teritoriální. Nové oblasti, které byly přičleněny k Rusku na základě intervence, Rusko jen tak nedá. Tyto oblasti jsou vojensky obsazené a je těžké se s tím vyrovnat na diplomatické úrovni, ale jinak to nejde. Postup ruské armády je podle všeho nezastavitelný, a pokud Ukrajina ztratila čtyři oblasti, může ztratit další, jako Charkovskou oblast a nakonec i Oděsu. Ruskou armádu v podstatě nezastavíš.

Trump má pravdu v tom, že prezident Zelenskyj sice zaujímá tvrdé stanovisko, ale nemá karty v rukou, protože všechny karty, které má, mu dodává Západ. Ruská armáda se nedá zastavit v rámci této války na Ukrajině. Nicméně, obavy, že se ruská armáda chystá přepadnout střední a západní Evropu nebo napadnout Evropskou unii, jsou podle Krejčího naprosté nesmysly.

Nový typ války a skutečné možnosti ruské armády

Charakter současné války na Ukrajině představuje úplně nový typ války, na který nikdo nebyl připraven. Na rozdíl od druhé světové války, kterou charakterizovaly tvrdé hloubkové průlomy fronty tankovými vojsky, dnes velké průlomové operace nejsou možné. Všude jsou drony a nad nimi družice (americké i ruské), které vidí do týlu a sledují shromažďování těžkých zbraní. Drony následně konvoje těžkých zbraní zlikvidují. Odhadem 80 % všech ztrát (mrtví a zranění) na frontě dnes obstarávají drony. Rusko má denní výrobu kolem 4000 dronů a výrazně je modernizovalo. S tímto typem války však nelze jít proti NATO, je to nesmysl.

Je třeba vycházet z ekonomického a demografického potenciálu. Rusko má zhruba 160 milionů obyvatel (včetně Krymu), zatímco Evropská unie má 500 milionů. I když ruský voják možná umí lépe bojovat a je ochotnější, snaha obsadit střední a východní Evropu by Rusku přinesla obrovské problémy. Na co by to dělali?

Postavení Zelenského a právní problém mandátu

V momentě, kdy prezident jedné velmoci (Putin) jedná s prezidentem druhé velmoci (Trump), je role prezidenta Ukrajiny velmi zvláštní. Putin po rozhovoru s Trumpem prohlásil, že je ochoten se sejít se Zelenským. Problém však Rusko vidí v tom, že Zelenskému vypršel mandát a podle ukrajinské ústavy by už neměl být prezidentem. To znamená, že dohody uzavřené se Zelenským by právně vzato měl podepsat někdo jiný, konkrétně předseda ukrajinského parlamentu. Krejčí poznamenává, že Ukrajina by sice mohla mít prezidentské volby i ve válce, ale nekonají se.

Kořeny konfliktu a role USA

Krejčí striktně odmítá přirovnání situace k Mnichovu, protože je zcela jiná. Znovu opakuje, že válka by nezačala, kdyby do toho Američani nestrkali prsty. Počátkem války je svržení Janukovyče, které připravovala Victoria Nulandová, tehdejší náměstkyně ministra zahraničních věcí. Proto Trump právem říká, že jde o „Bidenovu válku“. Bidenova politika se zdá být nesrozumitelná – dokázal se rozhodnout odejít z Afghánistánu po 20 letech jako poražená velmoc, a vzápětí se zaplete do války na Ukrajině. Něco je v americkém rozhodovacím mechanismu špatně.

Ukrajinská armáda je závislá na zpravodajských informacích a materiálu z USA; bez americké pomoci by ukrajinská armáda nemohla existovat. Krejčí vidí cestu k odvrácení války v naplnění Minských dohod. Válka by nebyla, kdyby v roce 2014 nedošlo k převratu a podařilo se naplnit Minské dohody. Představitelé Evropské unie sice Minské dohody relativizují jako dočasné, ale Krejčí jim fandil jako cestě k vyhnání se násilí. Byly však naivní, ne v textu, ale proto, že byly dělány v normandském formátu (Francie, Německo, Ukrajina, Rusko), a chyběl tam ten, kdo dělal převrat v roce 2014 – Američané. Mezitím po převratu pokračovalo přebudovávání ukrajinské armády a zpravodajských služeb, kdy USA vytvořily jednu novou jednotku (čtverku) a Britové druhou (pětku). Podpis Američanů pod Minskou dohodou by nestačil; museli s ní souhlasit, a protože ústřední aktér sporu, Spojené státy, nesouhlasily, dohody byly naivní.

Dalším kořenem problému je rozpuštění Sovětského svazu a vznik Ukrajiny v hranicích, které neměly historickou ani etnickou logiku. Východní hranice byla administrativní, subjektivně stanovená během existence SSSR. Spousta oblastí s převahou Rusů spadla do Ukrajiny. Po rozpadu SSSR přijala Ukrajina ústavu unitárního státu, což znamenalo, že etnicky odlišné oblasti nemohly mít určitou samosprávu. Jediný, kdo měl samosprávu, byl Krym. Etnicky ruské oblasti měly nulovou autonomii. Důvodem unitárního státu byla podle Krejčího obava, že federace by vedla k tendenci etnických ruských oblastí odpojit se od Ukrajiny. Tato obava se nyní naplnila, ale skrze válku. Jsou to problémy z rozpadu SSSR, které nikdo neřešil.

Současná fáze války a perspektiva

Naše propaganda tvrdí, že Rusové nechtějí příměří, ačkoliv před dvěma měsíci by nikoho na Západě nenapadlo o příměří usilovat. Příměří má několik úskalí: jak kontrolovat dodržování na 2000 km frontě a jak dlouho by trvalo. Rusové se obávají, že by příměří vedlo k přesunutí sil a dozbrojení Ukrajinců, zvláště když jsou nyní v pomalé ofenzivě a čekají, kdy se ukrajinská armáda zhroutí. Zhroucení není nereálný bod. Je fascinující, jak ukrajinská armáda odolává při ruské převaze.

Jedním z důvodů kolapsu by mohl být nedostatek vojáků. Představa, že by tam nastoupili vojáci z Polska nebo Německa, je nesmysl a okamžitě by eskalovala situaci k článku pět NATO a ruskému odstoupení od dohod o zákazu testů jaderných zbraní. Jinými slovy, pokud Ukrajincům dojdou síly, válka končí vítězstvím Ruska. To je i Trumpův názor – domluvte se, protože odklad znamená zhoršení postavení Ukrajiny.

Každá válka začíná v mlze a útočník i obránce rychle ztrácejí své původní plány. Rusové v únoru 2022 netušili, jak odolná bude ukrajinská armáda a silná podpora Západu. Ukrajinci zase při podpisu předběžných dohod v Istanbulu v březnu 2022 (od kterých Kyjev odstoupil na nátlak Británie) netušili, jak odolná je ruská ekonomika, jak stabilní je ruský politický systém a jak schopný je ruský vojenskoprůmyslový komplex přejít na nové formy zbraní. Všichni žijí v omylech. Je třeba si být vědom rizik a přistoupit na kompromis, který bude pro obě strany nepříjemný, ale je jedinou cestou.

Nová bezpečnostní architektura a postavení Evropy

Cílem by nemělo být jen příměří, ale nová bezpečnostní architektura Evropy, která vyloučí budoucí konflikty. To znamená zastavit roztahování NATO na východ a jasně ukázat, že Rusko se dál než některé ukrajinské provincie rozšiřovat nebude.

Představa, že celý svět půjde proti Rusku, je naivní propaganda. Nikdy to nebudou "všichni". Vedle ruského prezidenta na Rudém náměstí stojí čínský prezident, což znamená, že Rusko není samo. Čína je nejdynamičtější ekonomika na světě. Snažit se odtrhnout od Ruska státy jako Brazílie nebo Indie jsou naivní představy; vidí válku na Ukrajině jako neštěstí, ale nikoliv důvod k rozhádaní se s Ruskem. Evropa vnímá situaci jinak.

Role Evropy se mění. Evropa je dlouhodobě lokální a ztrácí své privilegované postavení ve světovém politickém systému. Ekonomické analýzy ukazují, že do roku 2030 se 58 % světového HDP bude produkovat v Asii a jen 15 % v Evropě. Evropa si musí zvyknout na ztrátu svého postavení, ale její lídři to odmítají přijmout. Pro Američany, kteří dělají globální politiku, jsou ukrajinské problémy relativně druhořadé.

České obavy a paradox NATO

Obavy o bezpečnost České republiky v souvislosti s válkou pár set kilometrů od nás jsou tématem diskusí. Někteří čeští představitelé mluví o hrozbě ruské intervence a o tom, že se na Ukrajině bojuje za Prahu. Krejčí k tomu říká, že jsme součástí Severoatlantické aliance a článek pět jasně říká, že by nám Spojené státy měly jít na pomoc. Zároveň však dodává, že v rámci aliance řešíme problémy s nebezpečím ruské intervence, které bychom neměli, kdybychom jejími členy nebyli.

Česká republika směřuje k výdajům na obranu 3 až 5 % HDP, zatímco Rakousko má 1 % a Švýcarsko 0,7 %. Krejčí se ptá, proč se Rakousko a Švýcarsko necítí ohroženi a my ano. Ačkoliv Rakousko plánuje navýšit výdaje na 2 % HDP do roku 2030, Krejčí nevěří, že to svědčí o pocitu aktuální hrozby ze strany Ruska.

Paradoxní je i Trumpova politika – nabízí mír Rusku a zároveň vyzývá evropské spojence k navýšení výdajů na zbrojení na 5 %. To je pro ruský generální štáb hrozba. Krejčí uvádí, že 32 států NATO (z přibližně 200 na světě) vydává na obranu 55 % globálních vojenských výdajů, přesto se cítí ohroženy. Vydávají mnohem víc než Rusko s Čínou dohromady. Tyto údaje pocházejí ze Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI).

Spojené státy potřebují rozpohybovat výrobu a to, co mohou Evropě nejvíc nabídnout, jsou zbraně. Navíc Spojené státy začínají budovat "zlatou kupoli" nad svým územím, což je návrat k Reganovským hvězdným válkám. To se dotýká Rusů a Číňanů, kteří se cítí ohroženi. Rusko a Čína podepsaly 8. května společné prohlášení proti této cestě, argumentujíce, že dokonalý štít umožňuje použití meče.

Závěrem rozhovoru Oskar Krejčí vyjádřil naději, že diváky nezklamal, a potvrdil zájem pokračovat v dalších debatách o válce na Ukrajině. Na jeho analýzu aktuálního vývoje navazuje i předchozí vystoupení Krejčí o Trumpovi: Svět se mění, Evropa zaspala, kde se věnoval širším souvislostem proměny globální rovnováhy.

Celý rozhovor s politologem Oskarem Krejčím si můžete přehrát na YouTube v pořadu Za čárou na XTV.