Zahraniční politika Česka v krizi: Lipavský v defenzivě

Zahraniční politika Česka se ocitla pod palbou kritiky během vyhrocené debaty mezi ministrem Lipavským a jeho předchůdcem Zaorálkem. Ostrá debata na YouTube kanálu Televizní noviny v pořadu Za pět minut dvanáct přinesla nečekaně hluboký střet o směřování české zahraniční politiky.

Proti sobě stanuli ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (nestr.) a jeho předchůdce Lubomír Zaorálek (SOCDEM). Na ostří nože se střetly nejen vize mezinárodního postavení Česka, ale i zásadní otázky hodnot a principů.

Ve vypjaté atmosféře působil Lipavský nejistě. Jeho odpovědi byly opatrné, často vyhýbavé a v klíčových okamžicích nedokázal jasně říci, zda vláda, jejímž je členem, odsuzuje válečné zločiny páchané Izraelem, nebo zda svou kritiku soustředí výhradně na Rusko.

Kam míří zahraniční politika Česka? Mezi Západem a nejistotou

Diskusi otevřela otázka, zda česká zahraniční politika skutečně představuje sebevědomou diplomacii pevně zakotvenou na Západě, nebo zda je pouze ukřičeným přívěskem Spojených států. Zaorálek bez obalu tvrdil, že Česko je „zadní dvorek USA“, a kritizoval jednostranné směřování země, které podle něj oslabuje naši pozici na mezinárodní scéně.

Lipavský naopak hájil směřování k Západu. Argumentoval tím, že občané Česka chtějí prosperitu a bezpečnost, což podle něj zajišťuje právě pevné ukotvení v západních strukturách. Připomněl, že prezident Petr Pavel po svém zvolení jasně prohlásil, že „žádná poloha uprostřed neexistuje“ a že Česká republika musí mít jasno, kam patří.

Lipavského politika: Tchaj-wan, Rusko a rostoucí napětí s Čínou

Ministr Lipavský zdůraznil, že česká zahraniční politika vychází z reálných potřeb země. Podpora Tchaj-wanu je podle něj výrazem podpory demokracie a technologické spolupráce. Tato orientace však vyvolává nelibost Pekingu. Lipavský tvrdí, že vztahy s Čínou nejsou zmražené, přesto připustil, že nejsou ani příliš aktivní.

V otázce Ruska se Jan Lipavský prezentoval jako nekompromisní kritik, který bez váhání označil Vladimira Putina za „masového vraha“. Nezpochybňoval ani odpovědnost Ruska za miliony mrtvých a postavil se za tvrdou politiku vůči Moskvě. O to nápadnější byl jeho postoj k situaci v Gaze. Na otázku, zda Izrael páchá válečné zločiny či genocidu na palestinském obyvatelstvu, Lipavský odpovídal váhavě a vyhýbavě. Omezil se na obecné fráze o humanitárním právu a kritiku Hamásu, aniž by jednoznačně přiznal, že i izraelské akce mohou představovat vážné porušení mezinárodního práva. Jeho odpovědi působily jako vědomé vykrucování, aby se nemusel přihlásit k jednoznačnému postoji a veřejně připustit zločiny páchané izraelskou armádou.

Zaorálek oponoval, že tato „ukřičená“ politika oslabuje české diplomatické postavení a zbavuje zemi manévrovacího prostoru. Místo klasické diplomacie, která by budovala vztahy a hledala aliance, se podle něj ministerstvo věnuje pouze „sbírání munice“. Česká republika tak prý přichází o cenné příležitosti budovat vícevektorové vztahy nejen v Evropě, ale i v širším mezinárodním kontextu.

Zahraniční politika Česka a vztahy s Čínou: válka nebo pragmatismus?

Významným bodem sporu se staly vztahy s Čínou. Zaorálek tvrdil, že Česko s Čínou de facto vede „válku“, zatímco ostatní evropské státy jako Francie, Británie či Polsko posilují s Pekingem obchodní a diplomatické vztahy. Upozornil na příklad Emmanuela Macrona, který telefonoval se Si Ťin-pchingem o prohloubení spolupráce.

Lipavský tato tvrzení odmítl jako „absurdní a lživá“. Tvrdil, že Česko s Čínou žádnou válku nevede, a připomněl, že bilaterální vztahy sice nejsou intenzivní, ale rozhodně nejsou nepřátelské. Lipavský hájil podporu Tchaj-wanu jako pragmatickou volbu a odmítal, že by tato politika vedla ke konfrontaci s Čínou.

Gáza, Izrael a otázka „banality zla“: Nejisté postoje Jana Lipavského

Největší kritiku však sklidil Lipavský za svůj postoj k situaci v Gaze. Na přímý dotaz, zda izraelské akce v Gaze představují válečné zločiny, odpověděl vyhýbavě. Přiznal, že není odborník na blokády a že situaci nedokáže jednoznačně posoudit. Podporu humanitárních zásilek sice zdůraznil, stejně jako kritiku Hamásu jako teroristické organizace, ale jednoznačná odpověď na otázku, zda Česko odsuzuje i zločiny páchané Izraelem, zazněla váhavě.

Lipavského neochota přímo odsoudit násilí vůči palestinským civilistům působila rozpačitě. Lubomír Zaorálek jeho postoje ostře kritizoval a přirovnal je k „banalitě zla“. Připomněl, že i německý kancléř Friedrich Merz hovoří o válečných zločinech Izraele, a upozornil na tisíce civilních obětí, zničené nemocnice a školy, stejně jako na výroky izraelských politiků o budoucnosti palestinského státu.

Zaorálek varoval, že zatímco Česko hlasitě odsuzuje zločiny Ruska na Ukrajině, v případě Gazy váhá a přehlíží utrpení civilistů. Lipavský podle něj „nevidí mrtvé“ a jeho postoj je příkladem „banality zla“.

Organizovaný zločin a pokrytectví: Stín kauzy Blažek

Debata se nevyhnula ani domácí politice. Lubomír Zaorálek připomněl kauzu ministra spravedlnosti Petra Blažka, kterou spojil s otázkami organizovaného zločinu. ODS, za kterou Lipavský kandiduje, podle něj přijala peníze od organizovaného zločinu v souvislosti s kauzou bitcoinů. Zaorálek označil tento postup za naprosto pokrytecký, zvláště když česká bezpečnostní strategie označuje organizovaný zločin za jedno z hlavních bezpečnostních rizik.

Lipavský argumentoval, že ministr Blažek přijal politickou odpovědnost a že samotná strana peníze nepřijala. Ani zde ale jeho vystoupení nepůsobilo přesvědčivě.

Kam směřuje česká zahraniční politika? Rozpolcenost a nejistota

Debata mezi Lipavským a Zaorálkem odkryla hluboké rozpory v pohledu na českou zahraniční politiku. Lipavský sice obhajoval pevnou prozápadní orientaci a ostrou kritiku Ruska a Číny, jeho nejistota a neochota jednoznačně odsoudit izraelské kroky v Gaze však vyvolala otázky o konzistenci a důvěryhodnosti této politiky.

Zaorálek naopak apeloval na návrat ke klasické diplomacii, která staví na vyvažování vztahů a pragmatickém hledání spojenců i mezi ne vždy ideálními partnery. Upozornil na rizika izolace a oslabení české pozice v Evropě i světě.

Česká zahraniční politika tak stojí na křižovatce: má jít cestou nekompromisní loajality k Západu, nebo cestou diplomacie a hledání širších partnerství? A především: může si dovolit ignorovat utrpení v Gaze, aniž by ztratila na věrohodnosti?

Kam by podle vás měla směřovat zahraniční politika Česka? A kdo byl podle vás v této vyhrocené debatě blíže pravdě?