Politický proces s učitelkou Bednářovou je symbolem toho, kam až může v roce 2025 zajít státní moc, když se rozhodne trestat výrok pronesený ve třídě. 

Politický proces s učitelkou Bednářovou: Sedm měsíců a převýchova za názor.

Už jsme zase tam, kde jsme byli. Nevěříte? Podívejte se na případ učitelky Martiny Bednářové. Ta se provinila tím, že si dovolila mít vlastní názor. A že se o něj podělila během hodiny slohu se svými žáky. Jenže co je dnes názor, to je zítra „trestný čin“. A co je ještě dnes učitel, to je zítra obžalovaný. A tak se i stalo.

Obvodní soud pro Prahu 6 Martinu Bednářovou odsoudil. K sedmi měsícům podmíněně, se zákazem učit tři roky. Ale to není všechno. To, co z tohoto případu dělá naprostou frašku a mrazivou ukázku, kam jsme se jako společnost propadli, je povinnost podrobit se tzv. mediálnímu školení. Rozumějte – převýchově. Moderní, uhlazené, na první pohled neškodné. Ale o to nebezpečnější.

Politický proces s učitelkou Bednářovou: Převýchova jako nástroj moci

Zlomovým momentem celého rozsudku nad Martinou Bednářovou, a současně jeho nejděsivější částí, je nařízená účast na kurzu tzv. mediální gramotnosti. Na první pohled neškodné označení. Ale za tímto nevinným názvem se skrývá cosi mnohem temnějšího. Něco, co jsme si mysleli, že už v moderní Evropě nikdy neuvidíme. Povinná ideologická převýchova.

Ano, slyšíte dobře. V roce 2025 v České republice může být občan, navíc pedagog, odsouzen nikoliv za čin, ale za názor – a následně donucen podrobit se ideologickému školení, které má napravit jeho „chybné myšlení“.

Soud totiž explicitně uvedl, že Bednářová musí absolvovat kurz „mediální gramotnosti“, protože neprojevila dostatečnou sebereflexi. Co tím soud vlastně říká? Že má vadný světonázor. Že trvá na svém. Že se neomluvila. A že to nestačí jen potrestat zákazem výkonu profese – je třeba ji napravit. Vědomě, systematicky, institucionálně.

Takové postupy jsme naposledy viděli nacistů. V hitlerovském Německu byli „nepohodlní“ posíláni do „nápravně-výchovných zařízení“, což byly, jak známo, koncentrační tábory. Dnes máme „kurzy mediální gramotnosti“. Stejný princip, jiný obal.

A ptáme se: kdo připravuje osnovy těchto kurzů? Kdo vyučuje, co je „správný“ výklad světa? Kdo garantuje, že účastník pochopil, kde se mýlil? Co když si na svém názoru trvá i po kurzu? Bude muset na další? Nebo se začne sázet na tvrdší tresty? Kdo zaručí, že zítra nebude tento kurz předepsán i dalším – novinářům, politikům, studentům?

Kdo rozhoduje, co je „správný“ názor – a kdo musí mlčet?

To už si dnes skutečně bude stát určovat, co je „přijatelný“ názor? A pokud jej nepřijmete dobrovolně, nasadí vám obojek v podobě školení?

Tohle není mediální vzdělávání. To je režimní převýchova.

A co víc – jedná se o precedent. Pokud to dnes projde u jedné učitelky, zítra to bude norma. A až se vám jednou stane, že veřejně vyjádříte nesouhlas s oficiální verzí čehokoli – Ukrajiny, EU, očkování, energetiky – nebude se s vámi nikdo hádat. Jen vám přijde obsílka. S rozsudkem. A s povolávacím rozkazem: nastupte na školení. Vaše názory nejsou kompatibilní s demokracií.

Zní to jako satira? Není. Je to realita české justice roku 2025.

Martina Bednářová je první obětí tohoto systému. Ale rozhodně ne poslední, pokud se nepostavíme na odpor.

Rozsudek napsaný předem. A přestávka? Na kafe

Průběh celého soudu připomínal špatně napsanou detektivku. Rozsudek zazněl hned po patnáctiminutové pauze. Za tu dobu, věřte nevěřte, by nestihl psát ani rychlotikař. Je evidentní, že vše bylo dávno připravené. Obhajoba navrhovala důkazy? Zamítnuto. Chtěla výslechy? Zamítnuto. Soud o tom nechtěl slyšet. Věc byla rozhodnutá.

Takhle se dnes soudí v České republice. Proces jako formalita. Výrok dopředu. Ideologická mašina jede na plné obrátky.

Žáci jako protivníci. To si soudkyně Matyášová opravdu myslí?

Jedna z perel, která zazněla při čtení rozsudku, byl výrok, že „žáci jsou protivníky učitele“. Ano, tohle skutečně zaznělo. Nevíme, jakou představu o škole má paní soudkyně, ale jestli je někdo v učitelské roli přesvědčený, že učí své „protivníky“, pak se musíme ptát, kdo by měl být skutečně převychován.

V normálním státě je škola místem pro debatu, růst, objevování světa. Ne bojištěm. Pokud ale soudkyně přistupuje k učitelce jako k ideologickému narušiteli, který je třeba zlomit, tak pak opravdu žáci nejsou žáci – ale rukojmí režimu.

Paradox verdiktu: Jak je možné, že Bednářová dostala víc než Novotný?

A teď jeden zcela křiklavý paradox, který ještě víc odhaluje absurditu rozsudku nad Martinou Bednářovou: její trest je více než dvakrát delší než ten, který dostal starosta Řeporyjí Pavel Novotný. Ten si odnesl tři měsíce natvrdo, přestože měl v rejstříku 17 přestupků – od výtržnictví, vulgarismů a veřejného přání smrti, přes podněcování k trestným činům, až po přechovávání marihuany a pervitinu. Soud tehdy uvedl, že jeho předchozí podmínka se „minula výchovným účinkem“. A přesto – tři měsíce. Bez zákazů, bez převýchovy.

Svoboda slova? Jen pro některé. Ostatní se budou bát

Celý případ Bednářové ukazuje, že svoboda slova v České republice platí jen tehdy, když se trefíte do schválené linie. Můžete mluvit, když říkáte to, co „se má“. Když ne, jdete před soud. A i když náhodou zůstane trest jen symbolický, ten hlavní účinek už byl dosažen – zastrašit. Ukázat ostatním, jak dopadnou, když si dovolí říct něco jiného.

A co je na tom nejhorší? Že si na to začínáme zvykat. Že si lidé říkají – vždyť to přece byla jen učitelka. Možná trochu přestřelila. Ale tak co. Ne. Tohle „co“ je právě začátek.

Dnes učitelka. Zítra novinář. Pozítří ty

Dnešním precedentem je Bednářová. Ale kde je záruka, že to zítra nebude někdo jiný? Novinář, který si dovolí napsat komentář mimo linku. Politik, který zpochybní mezinárodní dogma. Lékař, který nesouhlasí s oficiálním přístupem. Ten seznam může být nekonečný. A každý z nich si může vyslechnout: půjdete na kurz. Přeškolíme vás. Vysvětlíme vám, jak to máte chápat.

Takhle se demokracie nežije. Takhle se demokracie ničí.

Odvaha? Bednářová ji má. A to se neodpouští

V květnu 2024 se zdálo, že Martina Bednářová vyhrála. Byla osvobozena – a mnozí věřili, že zdravý rozum zvítězil. Dnes známe odpověď. Osvobození trvalo přesně rok. Pak přišel zlom. Dnešní rozsudek ukazuje, že spravedlnost podle státní moci má mít trvalý ideologický dozor.

Martina Bednářová nekličkuje. Nehraje na city. Nekličkuje v odpovědích. Říká, že si za svými slovy stojí. A že kandiduje ne navzdory tomu, že ji soudí, ale právě proto. Protože vidí, co se tu děje. A že už to přesáhlo únosnou mez.

A má pravdu. Česká justice se v tomto případě zcela vzdala nezávislosti. Slouží ideologii. A pokud si někdo myslí, že to přejde a nebude mít následky, mýlí se. To, co se teď děje, je semínko, které jednou vyroste v pevný strom cenzury. Pokud ho dnes nevytrhneme i s kořenem, bude už zítra pozdě.

Tento případ je víc než jen jeden verdikt. Je to zkouška, kam až jsme ochotni ustoupit. Kolik svobody ještě obětujeme ve jménu „správného myšlení“. A kdo bude další, kdo si vyslechne rozsudek: Převýchova. Zákaz profese. Podmínka. Ticho. Tento politický proces s učitelkou Bednářovou není jen excesem. Je to model, který se může brzy stát normou. Už nejde jen o učitelku. Jde o nás všechny.