Komentáře
Izrael napadl Sýrii. Čeští moralisté opět mlčí a vlajky tentokrát nevěší
Izrael napadl Sýrii – tentokrát šlo o cílený zásah budovy syrského ministerstva obrany v centru Damašku. Výsledek? Mrtví, trosky, dým — a v Česku naprosté mlčení.
Izrael napadl Sýrii. Čeští moralisté opět mlčí
Zatímco při ruském útoku na Ukrajinu visely vlajky na každé radnici, při izraelském útoku na Sýrii zavládlo hrobové ticho. Proč najednou nevadí agrese – pokud ji páchá spojenec Západu?
Ve středu 16. července zasáhly izraelské rakety syrské ministerstvo obrany v Damašku. V přímém přenosu stanice Al-Džazíra přerušil výbuch v okamžiku, kdy moderátorka citovala vyjádření izraelského ministra obrany o pokračujících útocích. Izraelské letectvo, které již dříve útočilo na syrské tanky směřující k městu Suvajdá, tentokrát udeřilo přímo na vládní infrastrukturu jiného suverénního státu. Výsledkem byli mrtví a dým valící se z centra syrské metropole.
Hrobové ticho.
Žádné výzvy k sankcím, žádné rezoluce, žádné syrské vlajky, žádné ministerstvo nevolá po mezinárodním právu. Stejně jako před pár měsíci, kdy Izrael napadl Írán, vládne mlčení. Morální étos, který u Ukrajiny slouží jako zbraň i štít, je náhle v nedohlednu. Naopak se objevily výroky, které izraelskou akci spíše omlouvají, než kritizují. Ministr zahraničí Jan Lipavský tehdy označil izraelský útok na íránské cíle za „rozumnou reakci“ a vyjádřil pochopení pro izraelské bezpečnostní obavy. Premiér Petr Fiala se postavil na stranu Izraele, kde opakovaně zdůraznil právo Izraele na sebeobranu, zejména během války v Gaze – „jediná fungující demokracie na Blízkém východě“, stojí za to ji podporovat
Ministryně obrany Jana Černochová navíc dlouhodobě prezentuje Izrael jako strategického spojence, a při kritice OSN kvůli palestinské otázce dokonce navrhla, aby Česká republika z této organizace vystoupila. Z jejich postojů je patrné, že se na použití síly v případě Izraele nenahlíží optikou mezinárodního práva či suverenity napadených zemí, ale výhradně optikou loajality ke geopolitickému spojenci.
Výstižně se tento přístup odráží i na facebookovém profilu europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL), který 23. června sdílel výrok slovenského ministra Juraje Blanára o tom, že „je nepřípustné, aby kterýkoli stát prováděl na území jiného státu vojenské operace“. Zdechovský jej doplnil ironickým komentářem na adresu Ruska a Fica.
Ale o izraelském útoku na Irán a Sýrii, který toto pravidlo rovněž porušuje, neřekl ani slovo. Dvojí metr jako z učebnice.
Dvojí metr: Když útočí spojenec, agresí to není
Je možné, že by české politické a mediální elity skutečně nevěděly, co se v Sýrii děje? Nebo jen vědí, koho se „sluší“ kritizovat a koho ne?
Když v únoru 2022 vtrhlo Rusko na Ukrajinu, zazněla okamžitá slova o agresi, porušení mezinárodního práva, suverenity a lidských práv. O den později už visely vlajky Ukrajiny v oknech ministerstev, škol a kaváren. Sankční balíčky se spouštěly jako na běžícím pásu. Neziskovky, influenceři, političtí komentátoři – všichni byli „na straně napadeného“.
Ale dnes? Izrael provede vojenský úder na syrské vládní ministerstvo a nic. Ani slovo o ůtoku, ani stín výrazu „agrese“. Česká média opatrně referují, že se jedná o „tvrdé údery“ a že Izrael „reaguje na napětí“ – ale žádná zmínka o mezinárodním právu, Chartě OSN, žádné odsouzení, žádné výzvy k jednání.
Syrský život nemá cenu?
Zdá se, že pro určitou část české veřejnosti a elit je hodnota lidského života závislá na národnosti a geopolitickém zařazení. Syrský civilista nemá nárok na soucit, protože ho zabil „správný spojenec“. Damašek si podle těchto měřítek „za to může sám“. A to i v případě, že v zemi už dávno nevládne Bašár Asad a že nová vláda slibuje ochranu náboženských menšin.
Je to přístup, který zavání nejen cynismem, ale i rasismem. Když se umírá v Kyjevě – celá Evropa bdí. Když se umírá v Damašku – přepneme na jiný kanál.
Kde jsou všichni ti, kdo si přejí „pravidla“?
Západ často tvrdí, že stojí na „pravidlech“, na právu a řádu. Ale čím dál častěji to vypadá, že ta pravidla platí pouze pro nepřátele. A když přítel páchá zjevné násilí, tak se jen krčíme v rohu a tiše mlčíme.
Kde jsou teď ti čeští ministři, kteří plakali před kamerami kvůli bombardování ukrajinských měst? Kde jsou ti, kteří mluvili o „agresi na suverénní stát“? Kde je jejich hněv, když padá izraelská raketa na syrskou metropoli?
Mlčení není neutralita. Mlčení je souhlas
Když mlčíme k útoku jedněch, ale křičíme při útoku druhých, nehájíme morálku – ale zájmy. A když hodnotíme lidské utrpení podle politické mapy, ztrácíme vlastní důstojnost.
Buď platí mezinárodní právo pro všechny – nebo pro nikoho. A jestli dnes mlčíme, když Izrael napadá Sýrii, pak zítra nebudeme mít nárok křičet, až nás napadne někdo jiný.
Neexistují správné a špatné bomby. Existuje jen právo – a dvojí metr.
📌 Přečtěte si také:
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
222 krát
