Kritici označují Ursulu von der Leyen za Stalina EU v sukních. Čelí nedůvěře, ale její moc v čele Komise zůstává navzdory skandálům nedotčena.

Evropská unie se ráda prezentuje jako maják demokracie, transparentnosti a právního státu. Přesto se právě v jejím centru – v Evropské komisi – kumuluje moc v rukou nevolené předsedkyně, jejíž způsob řízení stále častěji připomíná autoritářské praktiky. Ursula von der Leyen, přezdívaná některými kritiky jako „Stalin EU“, čelí návrhu na vyslovení nedůvěry. Z formálního hlediska jde o rutinní proceduru, kterou většina europoslanců s velkou pravděpodobností smete ze stolu. V symbolické rovině je však tento okamžik důležitým svědectvím o krizi evropské demokracie a rozpadu důvěry v instituce, které měly chránit veřejný zájem.

Byrokratická říše bez voličů

Evropská komise nikdy nebyla demokratickým tělesem v pravém slova smyslu. Její složení neodráží vůli občanů, ale kompromisy mezi členskými státy a politickými elitami. Vznikl tak hybridní model, který navenek hovoří o hodnotách a právním státu, ale fakticky přenáší rozhodovací pravomoci z národních parlamentů na nevolenou byrokracii. Tento „deficit demokracie“ není náhodný lapsus, nýbrž promyšlený základ celého projektu.

Ursula von der Leyen tento systém nejen přijala, ale dovedla jej k dokonalosti. V očích kritiků je zosobněním centralizace moci, odporu k veřejné kontrole a přesvědčení, že Evropa potřebuje silnou ruku. Místo aby byla v čele správního orgánu, chová se jako nedotknutelná vůdkyně, která očekává poslušnost a náklonnost. Její styl řízení, kombinující direktivní povýšenost s netransparentními praktikami, připomíná spíše logiku pozdně sovětského aparátu než demokratickou správu.

Prezidentka Made in USA

Von der Leyen se přitom netají svými vazbami na Spojené státy. Její vystupování v zahraniční politice, zejména ve vztahu k NATO, farmaceutickému průmyslu či podpoře Ukrajiny, ukazuje hluboké sepětí s americkými zájmy. Média jako Politico ji dokonce označila za „americkou prezidentku EU“. Kritici v tom spatřují nejen ztrátu evropské suverenity, ale i riziko, že EU přestává být nezávislým aktérem. Nejedná podle svého rozumu a hodnot, ale podle instrukcí odjinud.

Pandemie jako politická zbraň

Jedním z nejvýraznějších bodů obžaloby, které provázejí současné hlasování o nedůvěře, je způsob, jakým Komise pod vedením von der Leyen zvládala covidovou pandemii. Nejde jen o samotná opatření, ale především o neprůhledné dohody s farmaceutickými firmami. Zvláštní pozornost si vysloužila její osobní komunikace s generálním ředitelem Pfizeru, která zůstává dodnes utajena. Přestože se jednalo o otázky týkající se zdraví stovek milionů Evropanů, veřejnost dodnes neví, co bylo skutečně domluveno.

Stejný vzorec netransparentnosti se projevil i při rozdělování postcovidového fondu obnovy v objemu 650 miliard eur. Výběr projektů, způsob schvalování i samotné financování zůstávají zastřeny. Namísto veřejné diskuse se rozhodovalo za zavřenými dveřmi. V kombinaci s dalším skandálem, kdy byla digitální legislativa EU využita k zasahování do volebních procesů v Rumunsku a Německu, se skládá obraz Komise, která nezvládá moc, ale zneužívá ji.

Parlament bez páteře

Evropský parlament má být institucí, která kontroluje Komisi a chrání zájmy občanů. V praxi se však ukazuje, že většina europoslanců nemá chuť postavit se vládnoucí elitě. Nejde přitom o nedostatek důkazů, ale o atmosféru strachu a loajality, kterou si von der Leyen vybudovala. Její odpůrci čelí okamžitému nálepkování – jako v případě rumunského právníka Gheorghe Piperey, který návrh na vyslovení nedůvěry předložil. Místo diskuse o faktech přišlo obvinění z extremismu, spolupráce s Ruskem či „ohrožení evropských hodnot“.

Tato rétorika se opakuje – kritika Komise je prý vždy útokem na jednotu, hrou do karet Putinovi nebo projevem „dezinformační války“. Ve skutečnosti však EU destabilizuje sama sebe tím, že nedokáže řešit vlastní skandály a místo reflexe volí represivní obranu.

Zrcadlo Bruselu

Před pětadvaceti lety stačilo podezření z korupce, aby celá Evropská komise rezignovala – bez hlasování, bez výmluv. Dnes, v éře von der Leyen, nepohne s Komisi ani série skandálů, ostrá kritika ombudsmanky, ani varování odborníků. Systém se uzavřel sám do sebe. Evropské instituce, které měly sloužit občanům, se změnily v aparát chránící sebe sama.

Von der Leyen je přitom pouze vrcholem ledovce. Její autoritářský styl, podpora militarizace, opovržení parlamentní kontrolou a jednoznačné postoje k mezinárodním konfliktům – například bezvýhradná podpora Izraele i v době obvinění z genocidy v Gaze – ukazují, že se Evropa vydala cestou, která je v ostrém rozporu s ideály, na nichž byla kdysi založena.

V konečném důsledku nejde jen o osobu Ursuly von der Leyen. Jde o otázku, zda Unie, která toleruje soustředění moci bez odpovědnosti, zůstává ještě vůbec demokratickým projektem. Nebo se z ní stal právě ten „stalinistický“ útvar, jehož vnější forma maskuje autoritářské jádro. A pokud ano, co s tím chceme dělat?

---